Obsah fóra AirSpotter.eu AirSpotter.eu
European Plane Spotting and LKTB/ BRQ Spotting Forum
 
 FAQFAQ   HledatHledat   Seznam uživatelůSeznam uživatelů   Uživatelské skupinyUživatelské skupiny   RegistraceRegistrace 
 ProfilProfil   Soukromé zprávySoukromé zprávy   PřihlášeníPřihlášení 

Knihy
Jdi na stránku Předchozí  1, 2
 
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra AirSpotter.eu -> Letecké weby, knihy, filmy
Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma  
Autor Zpráva
MarekV
Site Admin


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 1303
Bydliště: LKTB/BRQ Brno Tuřany

PříspěvekZaslal: pá červen 12, 2015 9:12 am    Předmět: Citovat

Moderní válečné konflikty nám ve většině případů zprostředkovává denní zpravodajství a nějakých rozsáhlejších knih na toto téma je spíše jen poskrovnu, obzvláště ve srovnání s natolik detailně zdokumentovaným obdobím, jakým je druhá světová válka. Přesto se pár knih o moderních válkách najde, a co potěší ještě víc, jde zpravidla o díla výjimečné kvality. Příkladem je fenomenální kniha Pilotem Apache: dramatické zážitky britského pilota v Afghánistánu, jejímž autorem je britský pilot vystupující pod jménem Ed Macy. Hned zkraje musím říci, že jde o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl.

Autor, britský pilot bitevního vrtulníku Apache, vypráví o svém druhém bojovém nasazení v Afghánistánu na přelomu let 2006 a 2007, kdy sloužil z britské základny Bastion v provincii Hilmand na jihu Afghánistánu. Ačkoli na prvních zhruba padesáti stranách je rozjezd knihy dosti pomalý a místy poněkud zmatečný, protože Macy se snaží zachytit velké množství událostí na malém rozsahu, neboť knihu otevírá bojovou akcí, poté přechází k vylíčení (politického) pozadí za účastí britských vojsk v Afghánistánu, pak přeskakuje k povídání o svém dětství a své velmi dlouhé cestě na sedadlo v kabině Apache, aby tuto úvodní část zakončil zajímavostmi o svém vrtulníku. Poté ale nabírá děj až neskutečné obrátky a dochází k takové gradaci, které nedosahují ani ty nejnapínavější filmy.

Povídání o bojovém nasazení Apachů je skutečně brilantní. V knize je popsána celá řada letů a misí. Od relativně prostého seznamovacího letu po okolí, přes doprovody transportních vrtulníků Chinook, až po podporu pozemních vojsk, která sváděla urputné boje v horách a pouštích Afghánistánu. Tato líčení poskytují čtenáři vhled do schopností a dovedností těchto strojů a umožňují si plně uvědomit, jak dokonalé válečné monstrum vrtulník Apache je. Kromě popisu bojových akcí nezapomíná Macy ani na představení dění na základně Bastion. Popisované příhody a žertíky, které si piloti mezi sebou navzájem tropili, nepostrádají nic z pověstného britského humoru a rovněž vykreslují piloty jako typické britské gentlemany. Tyto odlehčující části působí v rámci celého dramatického děje velice dobře a prakticky pokaždé vykouzlí člověku úsměv na tváři.

S postupem děje začíná atmosféra houstnout a osádky Apachů se účastní čím dál tvrdších bojů. Veškeré popisy jsou natolik živé a vtáhnou do dění, že mé nadšení z knihy došlo dokonce tak daleko, že když jsem ji večer před spaním odkládal, natáhl jsem si budík tak, abych vstal o dvě hodiny dřív a mohl ráno v četbě pokračovat. Vrcholem knihy je posledních bezmála sto stran, na kterých je velmi detailně popsána operace v pevnosti Jugroom, kde se strhla obrovská bitva s bojovníky Tálibánu, a kde dvojice vrtulníků Apache s Macym v jednom z nich uskutečnila dechberoucí let na záchranu britského vojáka obklíčeného ze všech stran nepřátelskými vojáky uprostřed pevnosti. Celá válečná vřava je popsána tak barvitě, že člověk téměř cítí, jako by seděl v kabině Apache s piloty. Záchranná mise, kdy na každém z křídel dvojice Apachů „cestovali“ vojáci, byla opravdovým husarským kouskem, nad kterým jsem místy přestával napětím i dýchat.

Jak je vidět, jde o mimořádnou knihu. Jen je škoda, že v českém vydání není ani polovina fotografií co ve vydání originálním.

Ukázka z knihy:
Ed Macy napsal:
Průzkumná jednotka brigády požádala Apache o vzdušnou podporu zblízka na ošidném malém místě patnáct kilometrů jižně od Garmsiru na východním okraji Zelené zóny. Měli určité spolehlivé informace, že toto místo je hlavním neuralgickým bodem Tálibánu. Ale právě v tomto místě byla velice hustá vegetace, a tak se museli hodně přiblížit, aby to ověřili a zaznamenali přesnou pozici nepřítele. Kdyby se to pro ně vyvíjelo nepříznivě a dostávali by kapky, chtěli, abychom tam přifrčeli a dali to do pořádku.

Požádali nás, abychom tam přiletěli nejpozději dopoledne a čekali pět kilometrů od toho místa v poušti, abychom neprozradili, o co jde. Kdyby Tálibánci uslyšeli nad sebou naše klapání, okamžitě by se schovali pod zem.

Konečně se mi podařilo u Triggera vybojovat přední sedadlo, a tak jsem byl na tomto letu velitelem mise. Bylo to pětačtyřicet minut od Bastionu, takže nám zbývala asi hodina na pozici.

Přiletěli jsme na naše místo v poušti a přihlásili jsme se u jejich JTAC, Knight Rider pět pět. Průzkumná jednotka brigády (BRF) si také vybrala svůj volací znak – byli to zřejmě fandové Davida Hasselhoffa. Udali nám své souřadnice a my jsme je uviděli 700 metrů od Zelené zóny, konvoj šesti WMIK Land Roverů a náklaďáků Pinzgauer – lehká, dobře manévrující a vyzbrojená jednotka, ale bez jakékoliv ochrany ve chvíli, kdy začínají létat kulky.

„Ugly pět jedna, Knight Rider pět pět. Máme tenhle plán. Nechceme vjíždět do Zelené zóny, protože si myslíme, že by nás rozškubali. Pokusíme se nalákat Tálibán, aby po nás vystřelil, když budeme vyjíždět k linii hřebenu v místě, kde začíná Zelená zóna.“

„Knight Rider pět pět, Ugly. Potvrďte – skutečně chcete, aby na vás Tálibánci vystřelili?“

„Souhlas. Je to nejlepší způsob jak posoudit jejich postavení a sílu. To je chvíle, kdy bychom mohli potřebovat vaši pomoc. Potvrďte, jestli vidíte linii hřebene.“

„Ano. Vidíme vás v naší optice. Jsme od vás přímo na východ; slyšíte naše rotory?“

„Negativní, Ugly. V dalekohledu vidíme dvě černé tečky, ale to je všechno.“

„Dobře. Máme Zelenou zónu v mrtvém úhlu, ale budeme schopni pro vás zahájit palbu na zem za třicet sekund od vašeho zavolání. Informujte nás o tom, co vidíte, a pravidelně posílejte souřadnice podezřelých míst; tím se zkrátí čas na naši reakci.“

„Knight Rider pět pět, rozumím; zůstaňte v pohotovosti pro případný zásah.“

Kroužili jsme po oválných „závodních drahách“ rychlostí 125 km/h a drželi jsme se 30 metrů nad pouští, abychom nebyli vidět. Mariňáci byli neustále na obrazovce mé nebo Billyho kamery TADS. Proud vzduchu od našich rotorů směrem dolů vytvářel v tmavě červeném písku pod námi nádherné obrazce.

„Knight Rider, Ugly. Teď přijíždíme vozidly k Zelené zóně. Čekáme na kontakt.“

V okamžiku, kdy by na ty kluky začaly létat kulky, Šéf by prudce zvýšil výkon motoru a namířil si to přímo k nim. Držel jsem prst na spoušti a Šéf se napjatě skláněl nad cyklikem. Oba Apache teď byly namířené k BRF, ale nic se nedělo. Deset minut a také tolik okruhů – pořád nic.

„Knight Rider, Ugly. Žádná reakce. Máme pocit, jako by si Tálibánci mysleli, že v těch vozidlech a se zbraněmi namířenými na ně vypadáme moc připraveně a to je možná odrazuje od útoku. Sesedáme. Čekáme na kontakt. Znovu.“

Námořní pěšáci zalehli do palebných postavení kolem svých vozidel přitisknutí k zemi. Uplynulo dalších deset minut. Pořád žádná reakce. Billy a Carl začali provádět letová cvičení – přistávali do pouště a zase vzlétali.

„Knight Rider, Ugly. Dobrá, zvedáme se a trochu to obejdeme kolem toho hřebene. Doufejme, že to zabere. Čekejte.“

Postavy na hřebeni se tam dalších nepříjemných pět minut procházely s puškami v rukách. Vypadalo to naprosto nepatřičně. Když ani to nezapůsobilo, shromáždili se do skupiny u prostředního Land Roveru. Šéf chtěl vědět, co tam Billy a Carl vyvádějí.

„Nikdy nevíte, kdy můžete potřebovat přistát na prašném povrchu. Jenom si udržujeme svoje dovednosti.“

BRF kráčeli rázně zpátky ke svým vozidlům.

„Knight Rider, Ugly. Sakra, vůbec tomu nerozumíme. Normálně, když zajdeme tak daleko, tak na nás střílí. Dneska nehnou ani podělaným prstem. Rozhodli jsme se, že si uděláme něco teplého k pití.“

„Potvrďte, budete to dělat tam?“

„Souhlas. Nepřítel si bude myslet, že jsme došli k závěru, že tam určitě nejsou, a držme si palce, aby pak začali střílet.“

Byli necelých sto metrů od Zelené zóny. Byli buď strašně odvážní, nebo byli duševně nemocní. Nebo se nudili ještě víc než Billy a Carl. Mariňáci se rozdělili do malých skupinek, zapálili své vařiče na suchý líh a přinesli si hrnečky. Pak začal čajový dýchánek Šíleného Hattera (postava z knihy Alenka v říši divů, pozn. překl.).

„To je za všechny prachy,“ řekl jsem. „Vláda Jejího Veličenstva platí 20 tisíc za hodinu, abychom hlídali bandu mariňáků, jak si dávají šálek čaje na zahrádce za nepřítelovým domem.“

„Doufám, že se dobře baví. Dostávám z nich žízeň. Ale už nám zbývá jenom asi deset minut bojového paliva, než budeme trop. Měl bys jim říct, aby už vypadli.“

Na hřebeni byl pořád všude klid. Dal jsem Knight Riderovi naše desetiminutové varování.

„Knight Rider, rozumím. Mějte s námi strpení. Máme v rukávu ještě poslední trik.“

Dvcet mariňáků si sundalo své neprůstřelné vesty, odložili zbraně a s rukama v bok se dívali do Zelené zóny. Možná měli na čelech vytetované „Rychle mě picni“. Vzhledem k reakcím mariňáků mohli být také na Hog's Back (část krajiny v anglickém hrabství Surrey; pozn. překl.). Bylo načase s tou šarádou skončit.

„Knight Rider pět pět, Ugly pět jedna. Za chvíli budeme bez paliva. Musíme odtud zmizet. Tálibán tam prostě není, kámo.“

„Rozumím. No, dělali jsme, co jsme mohli. Dneska si zjevně nechtějí s námi hrát. Díky, že jste tady byli.“

Na naší zpáteční cestě jsme přeletěli přes podezřelou část Zelené uóny, ale ani my jsme tam nic neviděli. O hodinu a půl později jsme v operační místnosti JHF podali Alici vůbec nejrychlejší zprávu o letu. Zavrtěla hlavou a zasmála se.

„To žádnému z vás nedošlo, co je dneska za den?“

Tvářili jsme se nechápavě.

„Pátek. Každý pátek v poledne drží všichni dobří muslimové Jumu'ah.“

Jumu'ah?“

„Páteční modlitbu. Mohla jsme vám to dnes ráno říct. Až příště zase dostanete nějaký skvělý nápad, tak se raději zeptejte.“

Pokud bych měl doporučit nějakou knihu s leteckou tématikou, pak jednoznačně právě Pilota Apache. Mimochodem, záběry z oné mimořádně dramatické záchranné akce pořízené kamerou FLIRu jednoho z Apachů byly veřejně publikovány, takže jak vypadá letící Apache s vojáky na křídlech lze zhlédnout zde: https://youtu.be/xzX1OXKrEpg
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky
MarekV
Site Admin


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 1303
Bydliště: LKTB/BRQ Brno Tuřany

PříspěvekZaslal: po červenec 27, 2015 1:38 pm    Předmět: Citovat

Antoine de Saint-Exupéry patří mezi celosvětově známé a uznávané spisovatele. Jeho knihu Malý princ zná snad úplně každý. Je mimořádně pozoruhodné, že tuto knihu, jednu z nejznámějších na světě, napsal pilot. Tím totiž Exupéry byl především. Přiblížit tuto nejvýznamnější stránku Exupéryho života, bez které by žádná z jeho knih nevznikla, se rozhodl Petr Sís, brněnský ilustrátor a spisovatel žijící aktuálně v New Yorku, proslulý svojí tvorbou pro děti. A na ty je primárně zaměřena i jeho nejnovější kniha nazvaná Pilot a Malý princ: život Antoina de Saint-Exupéryho.

Knížka velkého formátu s padesáti stranami plnými překrásných kreseb a čtivým doplňujícím textem je sice primárně cílena na děti, ale zcela jistě nadchne i dospělé čtenáře. Osobně to mohu potvrdit. I když se totiž jeví počtem stran jako nepříliš rozsáhlé dílo, každá strana nabízí cenné informace o Exupéryho životě, podané ale s ohledem na hlavní cílovou skupinu, tedy stručně a jasně, navíc doplněné opravdu nápaditými a půvabnými ilustracemi, což ve výsledku podává velice bohatý přehled o celém životě tohoto francouzského pilota. Hlavní důraz je samozřejmě kladen na leteckou kariéru a z ní vycházející Exupéryho tvorbu.

Toto prakticky umělecké dílo propojením krásných kreseb s poutavým textem dospělého čtenáře skutečně vtáhne a okouzlí. Věřím, že na děti má efekt stejný, ne-li větší. Jako popularizace nejen Exupéryho pozoruhodné osoby, ale celého letectví mezi dětmi je tato kniha opravdu ideální. Podobných skvostů se člověku do ruky moc nedostane. Pilota a Malého prince proto mohu doporučit nejen dětem, pro které je určen především, ale i všem dospělým, ať už se o letectví zajímají nebo ne.

Tentokrát nepřikládám textovou ukázku, protože ta by postrádala část kouzla celé knihy, namísto toho upřednostňuji fotokopie několika stran, díky čemuž si lze udělat nesrovnatelně lepší obrázek o celé knížce:
http://airspotter.eu/Download/pilot_a_maly_princ_01.jpg
http://airspotter.eu/Download/pilot_a_maly_princ_02.jpg
http://airspotter.eu/Download/pilot_a_maly_princ_03.jpg
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky
MarekV
Site Admin


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 1303
Bydliště: LKTB/BRQ Brno Tuřany

PříspěvekZaslal: čt říjen 15, 2015 9:11 am    Předmět: Citovat

Moderní letecká válka má oproti vzdušným bitvám druhé světové války jeden podstatný rozdíl, totiž naprosté minimum přímých soubojů mezi nepřátelskými letadly. A tak není příliš divu, že stíhacích es mezi současnými piloty je jako šafránu. Přesto vývoj techniky a tím pádem i zbraní a vojenství obecně jde stále kupředu, takže se i v leteckých konfliktech objevují nové situace, které se z hlediska čtenářské zajímavosti plně vyrovnají všemu, co se událo v dobách největší slávy stíhacího letectva. Svědectví o povaze současných misí stíhacích pilotů podává Dan Hampton ve své fantastické knize Viper Pilot: Vzpomínky na vzdušné souboje. Ačkoli se v podnázvu hovoří o vzdušných soubojích, ve skutečnosti Hampton nedosáhl jediného sestřelu, přesto je označován za jednoho z nejnebezpečnějších pilotů na letounech F-16.

Je tomu tak proto, že patřil k jednotce takzvaných „Divokých lasiček“. Jedná se o jednotku, jejímž hlavním cílem je potírat nepřátelskou protivzdušnou obranu, aby letadla, která poletí nad bojiště za nimi, nebyla ohrožována protiletadlovými raketami. Tento úkol řeší piloti „Divokých lasiček“ velice prostým způsobem. Přiletí nad nepřátelské území jako první a následně po sobě nechají střílet protiletadlové střely. Těm se díky obratnosti strojů F-16 a obranným systémům vyhýbají, a zároveň zaměřují naváděcí radary a odpaliště, které obratem ničí svou výzbrojí. A pokud jim zbyde střelivo a palivo, ještě si odskočí poskytnout blízkou leteckou podporu pozemním jednotkám.

Kniha Viper pilot je psána velice lehkým stylem, je vtipná a v žádném případě jí nechybí napětí. Akční kapitoly popisující různé bojové mise prokládá autor kapitolami spíše osvětovými, když píše o vzniku, historii a nasazení „Divokých lasiček“, o poměrech v americkém letectvu či o výcviku a nasazení na mírovějších misích. Zajímavé jsou jeho postřehy ohledně mentality v arabském světě, kde dlouho sloužil, a bezpochyby každého pobaví časté narážky na Francouze, kterým se Hampton posmívá při každé vhodné příležitosti.

Výjimečnost této knihy spočívá zcela jistě v tom, že přibližuje méně známou stránku stíhacího letectví, které se musí přizpůsobovat proměnám válečných konfliktů. Popisy prakticky všech událostí jsou dostatečně barvité, takže se do děje člověk velice rychle vcítí. A i když se nejedná o útlou knížku, má více než tři sta stran, po jejím dočtení je čtenáři líto, že už skončila, protože by rozhodně rád uvítal nějaký nášup. Ani tentokrát vás nepřipravím o krátkou ukázku. Vybral jsem část, kdy Hampton popisuje, jak školil egyptské piloty F-16:

Dan Hampton napsal:
Tenhle konkrétní pilot, jménem Mošen, přišel také z MiGů-21 a pokaždé, když jsme šli na přistání, se snažil, jak mohl, aby nás oba zabil. V přistávacím schématu je pozice, které se říká „bidýlko“. V ní se nacházíte, když jste souběžně s koncem ranveje ve vzdálenosti zhruba půl kilometru a začínáte točit na přistání. Ve stíhačce to znamená, že skloníte nos a opíšete tryskáčem sestupný oblouk, takže potom vyrovnáte a zahájíte kilometr dlouhé finále. Pokaždé je to jiné a vy si jen hrajete s kniplem, plynem a máte oči na stopkách, aby se vám to povedlo. Je to tak trochu zenová věc.

Tenhle kluk byl ale úplně vedle. Vrhal se střemhlav směrem ke konci přistávací plochy bez jakékoli představy týkající se rychlosti, vzdálenosti nebo vlastní smrti. Naše rozhovory probíhaly následujícím způsobem.

„Mošene... zvedni svůj nos nahoru.“

„Pane?“

„Zvedni nos nahoru... vidíš ty chlapy na zemi, jak utíkají pryč? To je špatné.“

„Pane?“

„Přebírám letadlo.“

A tak jsem dostal věci pod kontrolu, proletěl kolem a pak jsme měli svou trojjazyčnou diskusi. Zaklínal se, že rozumí a já mu předal zpátky řízení.

„Zvedni nos nahoru.“

„Pane?“

„Zvedni nos nahoru... klesáme moc strmě a takhle umřeme.“

„Pane?“

„Tak se přece podívej na tu zasranou zem, Mošene!“ vybuchl jsem v arabštině.

„Zem nevidím, pane!“

„Cože?“

„Zem nevidím. Mám nos nahoru!“

Překvapením mi poklesla brada. Podíval jsem se kolem katapultovací sedačky a uviděl ho, jak sedí s hlavou zakloněnou a zírá skrz vrchní část krytu kokpitu. Znovu jsem nám zachránil život a zjistil, že pokaždé, když jsem mu řekl, aby zvedl nos nahoru, přesně tuhle věc také udělal. Prostě jen nepochopil, že mluvím o nose letadla... ne o jeho vlastním nose.

Někdy se ani nevyplácelo vstávat z postele.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky
MarekV
Site Admin


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 1303
Bydliště: LKTB/BRQ Brno Tuřany

PříspěvekZaslal: st listopad 11, 2015 3:25 pm    Předmět: Citovat

11. listopad je Dnem válečných veteránů. Připomíná nám, že mezi námi žijí lidé, kteří byli ochotni obětovat svůj život za nás, za to, v co věříme, za naše hodnoty. V relativně dobrém povědomí jsou naši váleční hrdinové z dob druhé světové války. Co se ale týče našich novodobých válečných veteránů, situace je již výrazně horší, mnohdy dokonce až žalostná. Někdy jde dokonce tak daleko, že se někteří „hrdinové“ odvažují prohlašovat tyto naše opravdové hrdiny za novodobé žoldáky. Naštěstí se tím vojáci nenechávají příliš znechutit a někteří z nich se dokonce snaží i o jakousi osvětu. Vynikajícím příkladem je kniha Do temnoty: zpověď českého vojáka v Afghánistánu, kterou napsal praporčík Pavel Stehlík, jenž se v roce 2010 zúčastnil zahraniční bojové mise v Afghánistánu. A hned zkraje můžeme říci, že jde o dechberoucí výpověď.

Knížka je členěná do tří na sebe navazujících částí. V první nám Stehlík přiblíží své začátky u armády, včetně velice podrobného seznámení s tím, jak vůbec probíhá přijímací řízení do české armády, a v neposlední řadě také s tím, jak vypadá výcvik. Díky množství napínavých příběhů popisujících nejrozmanitější scénáře akcí jde o skutečně vzrušující čtení. Nechybí ani velkolepé cvičení, kdy se jako jeden ze skupiny vojáků musel dostat do padesát kilometrů vzdáleného Mělníka, zatímco jej naháněly jednotky policie. Tedy něco podobného, co známe z filmu Copak je to za vojáka, akorát ještě o několik řádů napínavější. Plynulým přechodem do následující části je popis výcviku přímo zaměřeného na přípravu pro Afghánistán.

Ve druhém oddíle knihy se s autorem podíváme do nechvalně proslulého Afghánistánu. Opět jde o nesmírně zajímavé povídání, které je i velmi poučné, neboť dává nahlédnout do života našich vojáků zapojených do bojů v této válečné zóně. Čtenář se tak dozví mnoho o patrolách, kterých se naši vojáci účastní, kdy jsou největším postrachem všudyptřítomná improvizovaná výbušná zařízení, jakož i o děsu, jakým jsou takřka každodenní nečekané raketové útoky povstalců na vojenské základny. Podobně jako v předešlé části, ani tady nejsme ochuzeni o značné množství postřehů dotýkajících se vojenské taktiky.

Poslední třetí část se na první pohled poněkud vymyká. Je totiž věnována boji s rakovinou. Po návratu z Afghánistánu se u autora začaly objevovat bolesti krku, z čehož se po sérii vyšetření vyklubal nádor na druhém krčním obratli. Z bojovníka na frontě se rázem stal bojovník o holý život. Přestože je tato část zdánlivě nejméně související s životem vojáků, ve skutečnosti je dost možná nejsilnější částí knihy a odkrývá mnohé o myšlení vojáka. Při popisech vyšetření a léčení se nelze ubránit mrazení v zádech. Přesto i navzdory této děsivé situaci ohromí Stehlíkova nezlomná vůle, se kterou se s nemocí vypořádával. Odhodlání porazit nemoc v mnohém připomíná odhodlání, se kterým se rakovině postavil jiný bojovník, cyklista Lance Armstrong, jenž vše líčí v knize Návrat do života. V obou případech jsou příběhy velice intezivní, silné a inspirativní. Dovedu si představit, že lidem bojujícím s rakovinou by mohla kniha Do temnoty dodávat podobnou energii, jakou jim dodávala a dodává Armstrongova kniha. Celé vyprávění uzavírá rekonvalescence a návrat autora zpět k armádě a jeho přehodnocování vlastního pohledu na svět.

Prakticky ihned čtenáře praští do očí hovorový jazyk, kterým je celá kniha napsaná. Přes počáteční nedůvěru jsem se ale během pár okamžiků do děje začetl a už na druhé stránce jsem si zvolený styl velice pochvaloval, protože se k vyprávění skutečně hodí. A nejen to, díky němu vše působí mnohem přirozeněji a věrohodněji, a tak celý příběh utíká ohromným tempem. Místy dokonce zběsilým, takže napětím kolikrát přestanete i dýchat. Za jakousi autorskou licenci lze považovat množství příměrů, kterých jsou zhruba první dvě třetiny knihy plné. Některé jsou vtipné, jiné bohužel jen „vtipné“ a občas působí nadbytečně. Přesto, coby dokreslení atmosféry fungují skvěle. V každém případě se tato kniha stala na českém knižním trhu opravdovým skvostem. A i když se letectví přímo netýká, myslím, že zmínka o ní se sem více než hodí.

Za ukázku jsem zvolil jednu z mála „leteckých“ částí, které se v knize objevují. Jde o část vyprávění z cvičení v Německu:

Pavel Stehlík napsal:
Ledový jitro náhorní planiny mě kouše do zkřehlejch prstů, který svíraj samopal. Náš šestičlennej tým je schovanej v křoví na okraji lesa. Víme, že napravo i nalevo od nás je v pravidelnejch intervalech dalších pět skupin. Čekáme. Každej si hlídáme svůj sektor. Pozoruju oblohu a okraj horizontu. Pod sebe plivu žvejkací tabák. Ticho prořízne závan větru se vzdáleným hukotem, kterej utichne. Ale jen na chvíli, aby zase propukl v přibližující se hukot rotorů. Všechny nás prostupuje vzrušení a každej si popoklekne. Pomalu je začínám rozeznávat. Šest uhlově černejch vrtulníků Black Hawk přilítá přízemním letem v taktický formaci. Okamžitě sedaj na zem. Tu precizní synchronizaci by jim mohly závidět i akvabely.

Na povel americkýho seržanta vybíháme přikrčeně v řadě za sebou k vrtulníkům. Každej tým do jednoho. V levý ruce držím samopal, v pravý malej batoh s nejnutnějšíma věcma na dva dny. Do brady se mi zarejvá podbradník helmy. Vesta s taktickým vybavením mi svírá hrudník. Do obličejů nám šlehaj poryvy listů rotoru. Zatímco jeden ze dvou střelců z bočních rotačních kulometů hlídá odvrácenou stranu, druhej odšupuje dveře a my naskakujeme jeden za druhým do mašiny. Rychle zapadáváme do látkovejch sedadel. Samopaly opíráme hlavní o podlahu. Takový je pravidlo. Nikdy nemířit zbraní tam, kde je motor. Pereme se s vlastním objemem ve stísněným prostoru a snažíme se zaklapnout bezpečnostní pásy. Cvak! Povedlo se. Druhej gunner si sedá ke svýmu kulometu. Ta bestie, kterou svírá rukama v rukavicích, má neuvěřitelnou kadenci 6 000 ran za minutu. Skrze jeho leteckou přilbu mu není vidět do obličeje. Dívá se na mě. Zprava se mu na ní odráží sluníčko a zleva můj ksicht v helmě. Zvedám palec nahoru, že jsme OK. Skrze mezeru vidím oba piloty. Jejich přístrojovou desku a připlý mapy na stehnech. Nemůžu si pomoct, ale tady vevnitř v mašině se mi to zdá malý i velký zároveň. A pak to přijde.

Šest Black Hawků se zvedá do vzduchu se stejně lehkou grácií, s jakou přistály. Letíme ve formaci. Dole se míhaj lesy, malý skály a planiny. S klukama máme hubu od ucha k uchu. Užíváme si to plnejma douškama, protože se nám plněj naše sny. Myšlenkama bloudím do puberty. Když jsem poprvé viděl film Černý jestřáb sestřelen, nikdy by mě nenapadlo, že v něm jednou taky poletím a ještě k tomu takhle. Kurva. Miluju svoji práci!

Gunner nám ukazuje dva zdvižený prsty. Řveme na sebe: „Dvě minuty!“ Piloti stáčej svý mašiny v pozvolným oblouku a rychlým padákem přistává jedna mašina za druhou. Gunner mává rukou. Palcem a ukazováčkem odstřeluju popruhy. Odsouvám boční dveře. Vyskakuju z vrtulníku. Zalehávám. Batoh pokládám před sebe. Na něj opírám samopal a natahuju závěr. Vedle mě, rameno na rameno se sáčkujou ostatní kluci. Otáčím se na bočního střelce. Vyměňujeme si palce. A mašina jde prudce nahoru. Černá podlaha vrtulníku se vzdaluje. Celý sesednutí z vrtulníku netrvalo dýl než jen pár sekund. Vrták na zemi je totiž snadnej terč. V tý chvíli je nejzranitelnější. Proto jsme na sucho drilovali všechny tyhle věci několik dní dopředu.

Vrtulníky mizej. Rychle se dekujeme z otevřenýho prostoru na okraj lesa, kde na nás čekaj lidi z první vlny výsadku. Formujeme se po jednotkách a naše tři čety vyrážej plnit přidelený úkoly.

A ty nejsou snadný. V členitým lesním terénu procvičujeme operaci „vyhledej a znič“. Protivník, kterej proti nám stojí, není žádnej nováček. Jsou to zkušený veteráni, americký vojáci, který se právě vrátili z Afghánistánu.

Knihu Do temnoty nelze než nadšeně doporučit. Jde o dílo, které se svými kvalitami bez jediného zaváhání může srovnávat s těmi nejkvalitnějšími obdobně zaměřenými knihami zahraniční produkce. Díky, pane praporčíku!
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky
MarekV
Site Admin


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 1303
Bydliště: LKTB/BRQ Brno Tuřany

PříspěvekZaslal: pá říjen 07, 2016 1:56 pm    Předmět: Citovat

Své příběhy z vojenských konfliktů popsalo již bezpočet vojáků, ať už se jednalo o pěšáky, tankisty, námořníky či piloty. A prakticky vždy byla jejich četba dechberoucím zážitkem. Ovšem výrazně méně je svědectví, jež o průběhu válek podávali „obyčejní lidé“, civilisté. V nedávné době se mi do rukou právě jedna z takových knih dostala. Jejím autorem je palestinský spisovatel Atef Abu Saif, přičemž kniha The Drone Eats With Me: A Gaza Diary popisuje konflikt, který se odehrál v roce 2014 v Pásmu Gazy.

Během července a srpna roku 2014 podnikl Izrael v Pásmu Gazy operaci s názvem Ochranné ostří, jež byla odpovědí na raketové útoky proti Izraeli uskutečněné několika palestinskými organizacemi v čele s nechvalně proslulým Hamásem. Jednalo se o velmi masivní protiútok, jak má ostatně Židovský stát ve zvyku, do kterého se zapojilo značné množství techniky. Včetně bezpilotních letadel, která se v autorových očích stala určitým symbolem této krátké (asymetrické) války.

Vyprávění má formu deníkových zápisů, které postihují téměř všechny dny dvou dlouhých letních měsíců. První zápis se datuje k 7. červenci 2014, předvečeru nadcházejícího střetu, a poslední pak k 26. srpnu, kdy bylo uzavřeno příměří. Popisy jsou přesně takové, jaké bychom očekávali. Zachycují každodenní nejistotu, zda zbloudilá raketa náhodou nezasáhne dům, kde dotyčný bydlí, starosti, kde a zda se podaří získat potraviny a vodu, obavy o své blízké (a protože každá palestinská rodina má obvykle deset a více členů, obavy jsou úměrně tomu velké), či starosti o to, kde bude možné dobít mobilní telefon a další elektroniku využívající ke svému chodu baterie. A samozřejmě to vše doprovázené nepřetržitou naději, že bude vyhlášeno příměří. V kontrastu s touto starostlivou stránkou je pak Saifovo líčení chování jeho dětí, jejichž největší starostí je, zda si mohou jít hrát se sousedovými dětmi na počítači, neboť tam funguje elektřina. Kromě toho se jednou za čas objeví i vcelku praktický postřeh ohledně války. Například že je vhodné mít v domě otevřená okna, což snižuje riziko, že tlaková vlna vzniklá výbuchem okna vysklí, a navíc není od věci okna ještě zakrýt prostěradly, aby případné střepy nadělaly co nejmenší škodu.

Navzdory svému názvu, kniha není o dronech. Nedočkáme se v ní žádných technických pasáží či popisů bezpilotních prostředků. Ve skutečnosti se o „zanana“, což je palestinské slovo pro drony, Saif zmiňuje v celé knize pouze dvakrát. Přesto je z celé knihy mezi řádky cítit, že celou dobu konfliktu je autor nepustil z hlavy a veškeré jeho chování je ovlivněno nejistotou, zda jej právě jeden takový nesleduje, k čemuž přispívá i nikdy neutuchající zvuk jejich motorů. Každodenní jednání je tak prošpikováno obavou, aby neudělal nějaký podezřelý pohyb, který by mohl operátor bezpilotního prostředku sedící za monitorem vyhodnotit jako nepřátelský, načež by mu jako odpověď poslal raketu. Čtenář si tak naplno uvědomí, jakou sílu mají bezpilotní letadla.

Níže přikládám krátký úryvek vztahující se k dronům:
Atef Abu Saif napsal:
Pátek, 18. července
Cítím se každou noc hloupější a hloupější, když chodím mezi uprchlickým táborem a naším domem v Saftawi, zatímco drony bzučí nade mnou. Minulou noc jsem jednoho viděl: třpytil se na noční obloze jako hvězda. Pokud nevíte, po čem se dívat, nedokázali byste jej od hvězdy odlišit. Během chůze jsem si deset minut prohlížel oblohu a hledal cokoli, co se hýbalo. Na nebi jsou samozřejmě také letadla a hvězdy. Ale dron je jiný. Jediné světlo, které vydává, je to, které odrazí, takže je mnohem těžší jej spatřit než letadlo nebo hvězdu. Je podobný družici, jen je mnohem blíže zemi, takže se pohybuje rychleji. Jeden jsem spatřil, když jsem odbočil na ulici al-Bahar, takže jsem na něj hned upnul svůj zrak. Rakety spatříte snadno, jakmile jsou vypáleny – prolétají oblohou s oslepujícím jasem – ale díky tomu, že jsem dron sledoval, jsem měl oproti ostatním jednu či dvě sekundy navíc, abych spatřil, že se rozhodl raketu vypálit. A tahle jedna nebo dvě sekundy můžou znamenat úplně všechno. Takhle jsem uvažoval.

Jak jsem se blížil k ulici s naším domem, blahopřál jsem si, jak jsem dronu proklouzl. Jeho světlo teď už zmizelo z oblohy úplně. Ale jakmile jsem zabočil za roh, spatřil jsem celý roj světýlek nad koncem ulice. Skupinu dronů mířící přímo proti mně. Moje srdce se zastavilo.

Saifovo svědectví je zajímavé z několika důvodů, ten hlavní však každopádně spočívá v aktuálnosti, neboť popisované události se odehrály teprve nedávno, a to za účasti nejmodernější techniky a současných metod vedení ozbrojených konfliktů. Kniha tak dává možnost nahlédnout za oponu toho, jakým způsobem lidé prožívají dnešní války.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky
MarekV
Site Admin


Založen: 25.3.2007
Příspěvky: 1303
Bydliště: LKTB/BRQ Brno Tuřany

PříspěvekZaslal: čt říjen 27, 2016 8:59 pm    Předmět: Citovat

Dnes už asi jen málokdo pochybuje o významu bezpilotních letadel. Bezpilotní letadla či drony, jak se jim rádo, i když většinou nesprávně, říká, se stávají fenoménem, který poutá pozornost nejen zájemců o letectví, vojenství či technologie obecně, ale i široké veřejnosti, a stávají se tak i stále častější součástí popkultury. Přesto přese všechno se jen málokdo může pochlubit nezkresleným náhledem na tuto kategorii letadel, protože zatím stále vládnou medii stvořené karikatury těchto bezesporu revolučních strojů. Nelze proto než nadšeně vítat každý popularizační počin ze strany těch, kdo měli či stále mají přímý vztah s reálným světem bezpilotního letectví. Jedním z nejnovějších přírustků v tomto ohledu je kniha Hunter Killer: Inside America's Unmanned Air War, kterou napsal bývalý pilot těchto systémů Mark McCurley s pomocí spisovatele Kevina Maurera.

Příběh mapuje takřka celou McCurleyho kariéru coby operátora bezpilotních letadel, počínaje zahájením pilotního výcviku a nasazením v zahraničí konče. Z kapitol věnovaných výcviku stojí za asi největší pozornost povídání o tom, jak s Predatory nacvičovali vzdušné souboje proti stíhacím F-16. Dechberoucích míst pojících se k bojovému nasazení je hned několik. Prvním z nich je popis situace, kdy se v roce 2004 podařilo McCurleymu vystopovat Predatorem nejhledanějšího teroristu na světě, Usámu bin Ládina. Ačkoli jej měl na mušce, z politických důvodů dostal zákaz vystřelit. Druhým ze silných momentů příběhu je povídání o snaze nalézt členy jednotky SEAL, kteří byli v roce 2005 během působení na nepřátelském území odhaleni, načež čelili ohromné početní převaze a museli se dát na ústup, což později zachytila kniha a z ní vycházející film Lone Survivor. Na jejich nalezení byly nasazeny tři Predatory, z nichž se dva kvůli bouřce zřítili. Teprve až třetí, pilotovaný McCurleym, dokázal špatným počasím proletět a následně se pokusil vojáky najít. Velmi hodnotná je část, kdy autor vypráví o své funkci velitele jednotky Predatorů operujících ze základny v Džibuti, odkud stroje vzlétaly proti cílům v Jemenu. Tentokrát měl totiž na starost „pouze“ vzlet a přistání Predatorů a veškerý běh jednotky. Jedná se o velice informativní oddíl, ze kterého si lze udělat i dobrý obrázek o technické stránce proslulých bezpilotních letadel. Celou knihou se pak táhne popis honu na přední postavy teroristické organizace al-Kájda. Nechybí ale ani vtipnější momenty pro odlehčení, jež se vážou zejména k velmi nespolehlivým africkým řídicím letového provozu, pro které byl vítr o rychlosti přes sedmdesát kilometrů za hodinu bezvětřím. Řízení letového provozu v Africe ale nebylo jen zdrojem tragikomických situací, ale i vyloženě nebezpečných, jako třeba když navedli na kolizní kurz Predatora a Airbus 340 francouzských Air France. Srážku odvrátila jen McCurlyho duchapřítomnost.

V celé knize je rovněž značný důraz kladen na zachycení mínění o bezpilotních prostředcích jakožto nově vzniklé vojenské jednotce. A to jak postojů z vnějšku ze strany ostatních útvarů, tak i nahlížení na sebe sama z pozice operátorů bezpilotních letadel. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se proměňoval názor dalších jednotek vůči Predatorům a lidem kolem nich. Zpočátku byli přijímáni s mírným pohrdáním, po první úspěšné misi si získali respekt a s každým dalším podařeným úkolem v očích okolí rostli. Dokonce natolik, že jednotky na bojišti si za vzdušnou podporu žádali namísto stíhacích Hornetů právě bezpilotní Predatory. Na druhou stranu jediná nezdařená operace na celou komunitu operátorů bezpilotních letadel vrhla velice nepěkné světlo a vzniklého stigmatu se pak složitě zbavovali. Vyprávění dává nahlédnout i do procesu utváření vlastní identity komunity pilotů dálkově řízených letadel. Přestože je tedy kniha o zdánlivě odlidštěných bezpilotních letounech, ve skutečnosti se v prvé řadě točí kolem lidských osudů. A není jich málo. Hunter Killerovi se jako málokomu jinému povedlo ukázat, že nic jako „autonomní zabijácký létajicí stroj“ neexistuje. Naopak, veškeré jejich bojové operace zahrnují více lidí než jakékoli jiné operace.

Mě osobně však nejvíce zaujala část možná paradoxně nesouvisející s Predatory, ale s poněkud méně známými bezpilotními prostředky RQ-2 Pioneer. Během doby strávené v Iráku měl McCurley možnost sledovat při práci operátory malých bezpilotních letadel Pioneer, jež jsou výrobkem izraelského podniku IAI. Kvůli svému velmi hlučnému motoru se na skryté sledování nehodí, a tak je začali vojáci používat pro vyhledávání improvizovaných výbušných zařízení, které podél cest povstalci masivně pokládají. S jednou takovou misí se pojí kuriózní situace, o které McCurley ve své knize vypráví. Ve volném čase mu jeden z vojáků sloužících u Pioneerů pustil video se záznamem nedávné akce:

Mark McCurley a Kevin Maurer napsal:
„Na tohle jsme obzvlášť pyšní,“ řekl.

Obraz zablikal a objevila se typická scéna pouštní cesty. Zpevněná silnice vyplnila obraz, jak se senzorová hlavice pohybovala a hledala známky improvizovaných výbušných zařízení (IED). Když stroj přelétal nad křižovatkou, zaměřovač se zastavil na automobilu se zvednutou kapotou, jenž stál zaparkovaný na jednom z jejích rohů.

„Kdy se to odehrálo?“ zeptal jsem se.

„Asi před dvěma měsíci,“ odpověděl. „Prozkoumáváme cesty kolem města a hledáme chlápky, kteří odjišťují IED.

Když žádný z konvojů nevyžaduje podporu, Pioneery létají nad předměstími Fallúdže a hledají bomby nastražené v autech. Výroba takové bomby vyžaduje zručnost a pečlivost. I to nejmenší pochybení může zabít výrobce bomby a srovnat se zemí několik okolních domů. Proto povstalci raději vyrábí bomby v autech a pak posílají řidiče mimo město, aby je odjistili připojením k autobaterii. Pokud by snad došlo k detonaci, výbuch zabije pouze sebevražedného atentátníka.

Na videu posádka Pioneera po spatření auta se zvedlou kapotou zavolala jednotku rychlého nasazení, aby šli nález zkontrolovat. Pioneer zatím pokračoval v kroužení nad vozidlem pro případ, že by se přihodilo něco předtím, než dorazí jednotka. Po pár okruzích operátor senzorů zaznamenal, jak z okénka auta vykoukla hlava řidiče. Obraz nebyl nejlepší, ale zdálo se, že se řidič dívá přímo do kamery.

„Co to dělá?“ zeptal jsem se.

„V tento moment jsme zatím ještě nevěděli,“ odpověděl poručík.

Muž pomalu vystoupil z auta a vydal se do středu křižovatky. Zvedl ruce nad hlavu a otočil se, aby stál natočený obličejem k letadlu. Měnil svoji pozici tak, jak se pohyboval Pioneer po obloze.

Hlasy ve videu se dohadovaly, co se to děje.

„Myslím, že se vzdává,“ řekl jeden z posádky Pioneera.

„To si ze mě děláš srandu,“ pronesl někdo další.

„Pilot se raději obrátil na velitele mise,“ řekl mi poručík.

„A to byl kdo?“

„Já jsem měl směnu,“ odpověděl poručík.

Ve videu bylo slyšet, jak pilot Pioneera volá poručíka.

„Co máme dělat?“ zeptal se pilot.

„Sledujte jej,“ uslyšel jsem poručíkovu odpověď z videa.

Brzy jsem spatřil vozidla HMMWV řítící se cestou k autu. Muž ani jednou nezamával. Celou dobu se otáčel tváří k letadlu se zvednutýma rukama. Mariňáci zaparkovali mimo předpokládaný dosah tlakové vlny případného výbuchu, vystoupili a pomalu se blížli k muži.

Naklonil jsem se blíž k monitoru a hledal jsem sebemenší náznak pohybu, který by značil, že muž aktivoval detonátor. Stále více mariňáků se blížilo k vozidlu. Srdce mi divoce bušilo. Byl jsem připravený, že vojáci Iráčana zastřelí hned, jakmile spatří, že sahá po zbrani či detonátoru. S každým dalším krokem se vojáci pohybovali pomaleji, jako kdyby cítili ten samý strach jako já. Nebezpečí bylo hmatatelné. Muž stál se zvednutýma rukama jako ztuhlý.

První mariňák se přiblížil k Iráčanovi s tlumočníkem v závěsu. Ostatní čekali a sledovali dění. Mariňák s tlumočníkem se bavili s mužem, který během vysvětlování své situace divoce gestikuloval.

Další voják přišel k autu a prohlížel jej. Nahlédl dovnitř i pod kapotu.

Přes rádio jsme slyšeli, jak jednotka podává report.

„Všechno čisté.“

Načež video skončilo.

„Takže, co se přihodilo?“ zeptal jsem se. Ničeho se nedotkli. Nikdo neotevřel kufr vozidla, kde mohly být schované výbušniny.

„Ve skutečnosti se auto muži porouchalo,“ vysvětloval poručík. „Pár Iráčanů vlastní auto. Jsou to drahé symboly společenského statusu. Muž proto nechtěl, aby mu jej zničil nějaký nálet, takže se rozhodl vzdát, aby jej tak ochránil. Pomohli jsme mu zavoláním odtahu.“

Přikývl jsem, konečně to celé dávalo smysl.

„Jste pravděpodobně první dálkově řízené letadlo, které zajalo člověka.“

„Přesně,“ odpověděl poručík. „Dost možná to bylo poprvé, kdy se někdo vzdal letadlu.“


Stojí za to poznamenat, že ve skutečnosti se o první takovýto případ nejednalo. Prvenství si totiž několik let předtím vysloužil jiný stroj RQ-2 Pioneer (trupového čísla 159) sloužící z lodi USS Wisconsin. Ten v roce 1991 prováděl lety nad kuvajtským ostrovem Failaka, který obsadila irácká vojska, kdy operátoři prostřednictvím kamer sledovali účinnost předchozího ostřelování z lodi USS Missouri. Letoun spatřila skupina iráckých vojáků, kteří se domnívali, že stroj slouží k řízení dělostřelecké palby, čemuž se chtěli vyhnout, a proto se rozhodli vzdát. Vyrobili si proto narychlo bílou vlajku, s níž začali na stroj mávat. Posléze se na místo dostavili mariňáci, kteří Iráčany zajali.

Vzhledem ke shodnému tématu s dříve recenzovanou knihou Predator si Hunter Killer přímo volá po srovnání. Na rovinu mohu říci, že Predator se mi četl lépe. Přišel mi mnohem otevřenější, napínavější a vůbec lépe napsaný (a navíc je od konce roku k dispozici i v českém překladu díky nakladatelství Omnibooks). V McCurleyho knize bylo vidět, že měl při psaní až moc svázané ruce utajovanými okolnostmi, takže ačkoli se snažil popisovat dění a své zážitky co nejlépe, až nepříjemně často se stávalo, že k vytvoření celistvého obrazu o situaci pár informací chybělo. Pokud si někdo chce o bojovém nasazení bezpilotních letadel něco přečíst, odkázal bych jej na staršího Predatora, který je zatím nepřekonaný. Jedná se o vynikající úvod, se kterým je posléze možné pustit se i do Hunter Killera. Ten je samozřejmě taktéž kvalitní knihou, ale přece jen mi místy přišel trochu zmatečný.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra AirSpotter.eu -> Letecké weby, knihy, filmy Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Jdi na stránku Předchozí  1, 2
Strana 2 z 2

 
Přejdi na:  
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.


Powered by phpBB © 2001, 2005 phpBB Group
Český překlad phpBB Czech - www.phpbbcz.com