AirSpotter.eu

MarekV · Zaslal: st leden 08, 2014 8:38 pm Předmět: Knihy

O letadlech a letectví existují hromady knih. Proto myslím, že by určitě nebylo na škodu, kdybychom, když už na nějakou opravdu pozoruhodnou narazíme, si o ní dali vědět, aby mohla obohatit i někoho dalšího. Přečtených jich mám poměrně dost, přesto jich je tolik, že je nad síly jedince vědět o všem zajímavém. A protože jsem čerstvě dočetl knížku, o které si myslím, že by mohla zaujmout nejednoho člověka, krátce se o ní zmíním. Není sice ze škatulky těch odborných, ale na zpříjemnění mlhavých dnů je naprosto fantastická.

Dostala se mi do rukou nesmírně půvabná kniha a názvem Vím, že máš duši: Stroje, které milujeme. Jejím autorem je známý britský moderátor pořadů BBC, zejména pořadu TopGear, Jeremy Clarkson, který rozhodně nepostrádá smysl pro humor, ale zejména smysl pro krásu strojů, včetně letadel. Proto je tato kniha jak sbírkou vtipných příhod a postřehů týkajících se světa techniky, tak i velmi milého povídání o krásách letadel, automobilů, lodí, ponorek, vzducholodí, zbraní, zkrátka o všech těch báječných technických hračkách, které máme tak rádi. Za přečtení stojí naprosto celá kniha, zde vyjmenuji jen kapitoly týkající se letectví. Kromě jiných tam najdeme povídání o Concordu, létajicích člunech, vzducholodích Zeppelin, bombardéru B-52, letadlových lodích, SR-71 Blackbirdu, raketoplánu a Spitfiru.

Pro představu zde uvedu krátký začátek kapitoly o parní lokomotivě Létající Skot, kde se Clarkson zmiňuje i o spotterech (i když zejména o šotouších):

MarekV · Zaslal: st únor 19, 2014 1:30 pm Předmět:

Některé knihy jsou krásné svým obsahem, některé jsou krásné svým vzhledem a některé jsou krásné obojím. Příkladem té třetí skupiny je i kniha Pan Am: An Aviation Legend, jejímž autorem je Barnaby Conrad III.

Již z jejího úvodu je patrné, že se kniha nesnaží být vyčerpávající kronikou této legendární americké letecké společnosti. Cíl má skromnější, i když na druhou stranu možná divácky atraktivnější. Chce být totiž její oslavou. A z knihy to opravdu čiší prakticky na každé z 200 stran. Vytištěna na kvalitním křídovém papíru, obsahuje stovky fotek, a to jak dobových snímků letadel, letišť a pilotů, které jsou opravdu úžasné, tak i reprodukcí dobových reklam či obrázků částí uniforem. Fotografie jsou mnohdy celostránkové, což je v knize o velikosti zhruba 25x30 cm opravdu impozantní velikost. Toto všechno zabaleno v půvabné modré vazbě, jejíž titulní straně dominuje nezaměnitelné logo společnosti Pan Am, dává dohromady téměř umělecké dílo.

I když kniha na fotografiích stojí, čtenář není ochuzen ani o text. Ten sice nezabíhá do přílišných podrobností, ale alespoň přehledově mapuje celou historii společnosti. Od představení jejího zakladatele, kterým byl vizionář Juan Trippe, pokračuje povídáním o skromných začátcích, kdy fungovala jako přepravce pošty z Floridy na Kubu, popisem začátků expanze v Jižní Americe, následně probírá odvážný a ve své době neuvěřitelný krok, kdy otevřela linku přes Pacifik na Havajské ostrovy a dále až do Číny, přes období druhé světové války, během které hrála společnost Pan Am důležitou roli, když například zásobovala britské vojáky během bojů v severní Africe nebo přepravovala uran pro potřeby projektu Manhattan, až po vstup na transatlantické linky, zahájení provozu proudových letadel a postupný úpadek společnosti, když jí pod nohy házela klacky americká vláda a nakonec jí zlomil vaz atentát nad skotským Lockerbie.

Pěkně je i zmapován vývoj letecké techniky u této společnosti. Od začátků s létajicími čluny přes postupný přechod na vrtulová letadla využívající suchozemských letišť až po nástup proudové techniky.

V knize se nachází i množství medailonků, které se věnují různým konkrétním tématům, z nichž obzvláště zajímavým je povídání o pilotech létajicích člunů, kteří byli, jak autor sám píše, svérázným plemenem. Z knihy vyzařuje romantika těchto roků letectví, kdy nebe a vlny moří brázdily létajicí čluny, na jejichž palubách cestující nezřídka trávili i dny, než se dostali do cíle své cesty. Na ukázku proto úryvek z medailonku věnovaném pilotům létajicích člunů přikládám, protože jej shledávám nesmírně půvabným a krásně vystihujícím tehdejší dobu.

kuba.biker · Založen: 4.8.2007 Příspěvky: 265 Bydliště: OPO

To vypadá dobře, díky za tip Wink

Btw, v Portugalsku má Pan Am stále reklamy:

http://www.flickr.com/photos/9950283@N02/6857566397/

MarekV · Zaslal: čt únor 20, 2014 12:56 pm Předmět:

Rádo se stalo.

Ta reklama je báječná. Očividně mají kachličky podstatně větší životnost než billboardy. Díky za odkaz.
Co se historie Pan Am týče, povedlo se mi udělat pár obrázků jejich terminálu Dinner Key Seaplane Base, který používali v letech 1934 až 1945. V současnosti funguje jak radnice města Miami, ale pár pozůstatků upozorňujících na leteckou historii tu pořád je:
http://airspotter.eu/other/dinner_key_1.jpg
http://airspotter.eu/other/dinner_key_2.jpg
http://airspotter.eu/other/dinner_key_3.jpg

kuba.biker · Založen: 4.8.2007 Příspěvky: 265 Bydliště: OPO

MarekV · Zaslal: ne únor 23, 2014 8:02 pm Předmět:

Celistvější trip report v podobě, v jaké jsou například na airways.cz, velice pravděpodobně ne. Jednak by nešlo o příliš atraktivní čtení, druhak ani nemám moc materiálů. Na druhou stranu ještě zpracuju dvě letecké galerie, které obohatí Expedice. Mělo by jít o návštěvu muzea Valiant Air Command Warbird Museum v Titusville a Kennedyho vesmírného střediska. V tom prvně jmenovaném byly mraky opravdu úžasných letadel, fotky snad taky nějaké vyšly, tak z toho by měla být doufám pěkná galerie. A v tom druhém sídlí raketoplán Atlantis (a hromada raket), takže i z tohoto bych rád udělal galerii. Pokud by Tě to ale zajímalo, můžu Ti samozřejmě poslat itinerář pro představu nebo inspiraci.

MarekV · Zaslal: čt duben 03, 2014 4:51 pm Předmět:

Tentokrát nepůjde vyloženě o knihu jako spíše o část časopisu, přesto si díky své kvalitě naši pozornost rozhodně zaslouží. Mnozí si jistě vzpomínají na časopis ABC, který býval poměrně dobrým zdrojem informací o množství zajímavých věcí, letectví nevyjímaje. Postupem času se z něj stal spíše "lifestylový" časopis pro děti, ale jak jsem dnes zjistil, i tak se v něm čas od času objevuje něco, co dokáže zaujmout. Málokoho asi překvapí, že za počinem, o kterém je zde řeč, stojí Václav Šorel, legendární popularizátor letectví. Konkrétně zde hovořím o komiksu nazvaném Král vzduchu, který na stránkách "Ábíčka" vycházel v průběhu loňského roku. Jak název napovídá, jde o příběh o Františku Novákovi přezdívaném Král vzduchu. Komiks má celkem deset epizod rozčleněných do 12 dílů, ve kterých se snaží pokrývat to nejzajímavější z Novákova života. A myslím, že se mu to daří, protože jde o velmi čtivé zpracování, kterému neschází napětí a kresby jsou moc pěkně zpracované. Jedná se o velice povedené dílo, které se snaží příjemnou formou přiblížit fascinují svět československého (akrobatického) letectví před druhou světovou válkou. Pokud má člověk zájem o podrobné studium života Františka Nováka, je lepší sáhnout jinam, ale pokud se chce zábavnou formou dozvědět základní informace, je tohle to pravé.
K přečtení je celý komiks na webu časopisu ABC: http://www.abicko.cz/clanek/komiksy-kral-vzduchu/14180/kral-vzduchu-1-rodi-se-hvezda.html. Jedinou vadou na kráse je snad jen menší rozlišení, které místy velmi ztěžuje čtení.

kuba.biker · Založen: 4.8.2007 Příspěvky: 265 Bydliště: OPO

Díky za další várku fotek z Floridy;)
Mimochodem, ten Spitfire z NTM, nezdá se ti něco divného na jeho křídlech? Je to nějaká verze s modifikovanými křídly? Nebo je borci z muzea ořízli, aby Spit nezabíral tolik místa?

MarekV · Zaslal: so duben 19, 2014 2:01 pm Předmět:

Rádo se stalo.
Na tom Spitfiru se mi nic divného nezdá, je to verze s "přistřiženými" křídly, občas označovaná zkratkou CW (clipped wings). Důvod a přínosy této úpravy vysvětluje Wiki:

MarekV · Zaslal: čt květen 29, 2014 2:40 pm Předmět:

Již od doby, co jsem se naučil číst, jsem hltal knihy o pilotech druhé světové války. Byly to pro mě tehdy nesmírně fascinující příběhy. A jak se ukázalo, zůstávají jimi do teď, neboť se mi dostala do rukou kniha nesoucí název A Higher Call: An Incredible True Story of Combat and Chivalry in the War-Torn Skies of World War II, kterou nedávno vydali Adam Makos a Larry Alexander a kterou jsem přečetl jedním dechem naprosto stejně, jako všechny ty předchozí. Příběh mě tak nadchnul, že považuji za užitečné na tuto knihu upozornit.

Kniha zachycuje život dvou nepřátelských válečných pilotů, jejichž životní osudy se v jeden den protnou nad evropským bojištěm. Na jedné straně je německý pilot a stíhací eso Franz Stigler, na straně druhé pak americký pilot bombardérů Charlie Brown. Před začátkem vyprávění se autor Adam Makos ještě rozpovídá, jak na střední škole založil časopis, na jehož stránkách publikoval rozhovory s americkými válečnými veterány, jejichž odkaz se tak snažil zachovat. Touto svou prací se v průběhu let vypracoval až na renomovaného badatele na poli vojenské historie. V rámci výprav za veterány se dostal k pilotu Charlesi Brownovi, se kterým chtěl udělat rozhovor o jeho válečných zážitcích. Ten jej však překvapil, když jej odkázal na německého veterána Franze Stiglera se slovy, že by měl začít u něj, neboť on mu toho o jeho životě řekne víc než může on sám. To znělo zvláštně, a co víc, především to nabourávalo Makosovo důsledně dodržované pravidlo absolutně se nezajímat o nepřátelské veterány. Chvíli sám se sebou sváděl boj, aby se nakonec nechal přesvědčit a za německým esem, v té době žijícím v Kanadě, se vypravil. Od této chvíle padly všechny autorovy předsudky o nepřátelských vojácích a započala se psát historie knihy, o které je zde řeč.

Struktura vyprávění je neskutečně dobře promyšlená, takže celý příběh se čte skoro jako detektivka. Vše začíná v poválečném Německu, když si Franz Stigler snaží najít zaměstnání. Nikde jej však nechtějí přijmout, protože byl za války stíhacím pilotem, které všichni viní z toho, že nedokázali zastavit spojenecké bombardéry. Poté se příběh vrací v čase zpět, do Stiglerova mládí. Čtenáře seznamuje s jeho dospíváním a především prvními leteckými zkušenostmi. Nabízí tak popis jeho vůbec prvního letu, který neskončil zrovna úspěšně, pokračuje povídáním o počátcích jeho letecké kariéry, o službě u Lufthansy, kde chvíli létal i se zásobami pro vojáky Legie Condor válčící ve Španělsku, poté zachycuje jeho funkci v roli instruktora, až se dostává k popisu válečné kariéry. Tu zahajuje na africkém bojišti, kde létá ve společnosti takového esa, jakým byl Hans-Joachim Marseille. Z Afriky se přesunuje na Sicílii, kde svádí další boje se spojeneckými letadly. Poté je nucen ustoupit do Německa a bránit zdejší důležité body. Zde kniha toto vyprávění na chvíli přerušuje a přesouvá svoji pozornost do vzdálených Spojených států, kde čtenáře seznamuje s Charliem Brownem. I v jeho případě máme možnost nahlédnout do jeho dětství, leteckých začátků a vojenského výcviku, až k zahájení operační služby ve Velké Británii.

Zde se již začíná rýsovat ústřední bod celého příběhu, setkání těchto dvou pilotů. 20. prosince 1943 startuje Charlie Brown se svou posádkou v bombardéru B-17F Flying Fortress k náletu na továrnu Focke-Wulfu v Brémách. Cíl je velice dobře bráněný, jak stíhacími letadly, tak protiletadlovými bateriemi. Jejich letadlo, pojmenované Ye Olde Pub, je vážně poškozeno nepřátelskými stíhači i palbou flaku. Zadní střelec je zabit, jeden z bočních střelců těžce raněn, letadlu zcela chybí jedna vodorovná ocasní plocha, část směrovky, v přídi zeje obrovská díra a v trupu je tolik děr, že je vidět skrz letadlo, navíc jeden motor nefunguje vůbec a další funguje jen zčásti, letadlo tak fakticky letí jen na dva motory. V tomto stavu musí doletět zpět do Anglie. Takto zbědovaný letoun neujde pozornosti Franze Stiglera, který na blízkém letišti doplňuje palivo a munici do svého stíhacího Messerschmittu Bf 109. Co nejrychleji vše ukončuje a okamžitě startuje za tímto americkým letounem. Poškozený bombardér záhy dohání a chystá se jej sestřelit. Zde ale dochází k neuvěřitelnému projevu rytířskosti. Velice nerad bych knize a příběhu vzal jejich kouzlo, takže podrobnosti a okolnosti v žádném případě neprozradím, jen povím, že Franz eskortuje poškozený bombardér nad moře a nechává jej odletět. Kniha poté dovypráví válečné příběhy obou letců, Charlie Brown dolétá své operační mise, Franz Stigler v závěru války slouží u Gallandova cirkusu, známé jednotky JV-44, která se snaží na stíhacích Messerschmittech Me 262 Schwalbe odvrátit nevyhnutelné. Válka ale záhy končí. V tomto místě kniha umně napojuje na úplně první kapitolu z poválečného Německa, a popisuje další Stiglerův životní osud. Zejména jeho odstěhování do Kanady a následně i vzájemné hledání obou pilotů, kteří se na válečném nebi tak nezvykle setkali. Velmi nelehkým způsobem se jim nakonec daří jeden druhého najít, kontaktovat a posléze se i setkat.

Kniha je plná fantastických popisů letů, bojů i různých dalších situací. Čtenář tak má možnost dozvědět se něco o náladě v Německu, vztahu obyvatel k Hitlerově vládě, sporech pilotů s nejvyšším velením či utváření charakterů jednotlivých postav vlivem prožitých událostí. Zajímavým vhledem do německé společnosti za války jsou například i vtipy, které si němečtí občané vyprávěli, a za které Gestapo popravovalo. Například tento: „Hitler, Göring, Goebbels, Bormann a všichni jejich přátelé jsou na plavbě výletní lodí. Z ničeho nic se však loď začne potápět. Kdo se zachrání? … Německo“.

Pro představu přikládám několik úryvků z knihy. První pojednávající o vůbec prvním Stiglerově letu, druhý o jeho instruktorské dráze a poslední, který na ten druhý volně navazuje.

MarekV · Zaslal: po září 29, 2014 9:36 am Předmět:

Bezpilotní bojové prostředky jsou oblíbeným předmětem diskusí. Přesto, anebo možná právě proto, se kolem nich vyrojilo velké množství polopravd, klamů, omylů, fám a předsudků, které jsou následně přijímány jako odraz skutečnosti. V tomto směru je neocenitelným prostředkem k projasnění daného tématu kniha, kterou sepsal pilot těchto prostředků Matt J. Martin. Kniha nese název Predator: The Remote-Control Air War over Iraq and Afghanistan: A Pilot's Story a napsal ji zmíněný Matt J. Martin ve spolupráci s Charlesem W. Sasserem.

Jak napovídá název knihy, jde o osobní svědectví pilota, který „létá“ s bezpilotním prostředkem MQ-1 Predator. S ním se zúčastnil bojů nad Irákem i Afghánistánem, takže má velice rozsáhlé zkušenosti a může tak poskytnout hodnotné informace o těchto zbraních 21. století. Kniha je napsána opravdu čtivě a není problém ji přečíst za jedno odpoledne, i když má přes tři sta stránek. Velkou měrou je to dáno především tím, že děj je velice často ohromně napínavý. Jednou z nejsilnějších částí je popis honu na jednoho z nejhledanějších teroristů, který unesl dva americké a jednoho britského novináře a vyhrožuje, že jim uřeže hlavy, pokud nebudou splněny jeho požadavky. Osádky Predatorů tak začínají hrát hru s časem, kdy se snaží najít místo, kde jsou drženi rukojmí, aby je mohla pozemní armáda osvobodit. A podobných událostí popisují autoři více. Navíc je děj místy prokládán odbornějšími popisy letadel, výzbroje, řídidích středisek a dalších technických věcí, případně se autoři dopodrobna zabývají taktikou boje bezpilotních prostředků. Ta je obzvláště zajímavá, protože ukazuje, že základním požadavkem na použití bezpilotních prostředků je maximální přesnost a pokud možno naprostá eliminace zranění z řad civilistů. To se odráží v několikahodinovém sledování, analýzách okolností, vyhodnocování situace skupinami lidí a až v případě pozitivního vyhodnocení v opatrném vydání rozkazu ke střelbě. V neposlední řadě nabízejí čtenářům i zevrubnější exkurz do reálií arabského světa, díky čemuž si lze udělat mnohem komplexnější obrázek o daných zemích, kulturách, zvycích a především situaci, která vedla k válkám a současnému stavu. Místy nechybějí ani vtipné postřehy, například tento na adresu iráckých řidičů: „Vypadalo to, jako kdyby se irácká auta vyráběla pouze se dvěma ovládacími prvky – plynovým pedálem a klaksonem. A navíc proto, že se tu světelná signalizace či značky příliš nevyskytovaly, každý řídil jako kamikaze.“

Pro mnohé jistě bude mimořádně zajímavé autorovo rozjímání nad vlastními psychickými rozpoloženími během bojů a po nich. Cenné poznatky nabízí proto, že může srovnávat několik rozdílných způsobů zapojení do války, a tak ukázat, jak to s tím „bojem na dálku“ ve skutečnosti je. Nejprve totiž sloužil coby navigátor na palubě průzkumného RC-135 Rivet Joint, ale to jej příliš neuspokojovalo, protože se chtěl více zapojit do přímých bojů, a ne jen pasivně sledovat dění z bezpečné výšky deseti kilometrů na palubě dopravního letadla. Přihlásil se proto do výcviku pilotů bezpilotních strojů. Po absolvování výcviku začal sloužil na základně Nellis Air Force Base v Nevadě jako pilot strojů General Atomics MQ-1 Predator. To znamenalo, že přes půlku zeměkoule prostřednictvím satelitního spojení řídil letadlo ze Spojených států nad Irákem nebo Afghánistánem. V této době si procházel zvláštní situací, kdy žil napůl doma v Las Vegas se svou manželkou, mimo pracovní dobu tak řešil problémy běžného života, a napůl ve válečné zóně, kde hlídkoval nad nepřátelským územím a zapojoval se do bojů. Později byl přeložen válce blíž na základnu Ali Air Base v Iráku, kde dostal za úkol vyškolit italské osádky Predatorů. Základna byla ale na relativně klidném místě, takže válka tam příliš nedoléhala. Hlavními obtížemi tak pro něj byla mentalita Italů, pro které „všechno má svůj čas“ a například obědem tráví dvě hodiny, což by až tak nevadilo, kdyby je netlačil blížící se termín iráckých voleb, během kterých měli Italové s Predatory hlídkovat. Po splnění této mise byl převelen na základnu Ballad Air Base rovněž v Iráku, na kterou již válka dosáhla, a to mnohdy docela nepříjemně. Zde měl na starost primárně vzlety a přistání strojů pro piloty v Nevadě, neboť tyto dvě fáze letu bezpilotních strojů nebylo možné z důvodu dvousekundové prodlevy satelitního spojení absolvovat z Nevady, ale museli se o ně postarat piloti přímo na základně Predatorů. Tato základna ale byla velice často napadána minometnými útoky, což autorovi ukázalo další z podob, jakých může válka nabývat. Aktivním a neodbytným přístupem se mu podařilo prosadit nasazení Predatoru k ochraně vlastní základny, což problém minometných útoků prakticky vyřešilo. Po splnění mise zde se autor vrátil zpátky na základnu Nellis v Nevadě, odkud opět létal operace nad válečnou zónou z domácího prostředí.

Kniha je doplněna i obrazovou přílohou, která je sice poměrně skromná, ale na druhou stranu zachycuje všechno významné, o čem je v knize řeč ve spojitosti s nasazením bezpilotních strojů a v souvislosti se službou Matta J. Martina.

Tradičně připojuji i ukázku z knihy, abyste si mohli udělat obrázek, jak vypadá.

MarekV · Zaslal: so leden 31, 2015 1:22 pm Předmět:

Jedna z mála s letectvím spojených událostí, která měla silný ohlas i u nejširší veřejnosti, byl seskok rakouského parašutisty Felixe Baumgartnera ze stratosféry, kdy překonal ve volném pádu rychlost zvuku (podrobnosti zde: http://airspotter.eu/Download/Red_Bull_Stratos.pdf). Nejen o tomto fascinujícím podniku se Felix Baumgartner ve spolupráci s Thomasem Beckerem rozepsal na stránkách knihy Vesmírný skokan: Můj život ve volném pádu.

Jde o velice čtivě napsanou autobiografii, která nabízí podstatně podrobnější vhled nejen do programu Red Bull Stratos, který byl doposud představován jen střípkovitě a dost povrchně krátkými videi či jedním hodinovým dokumentem, ale i do dřívějšího parašutistického života Felixe Baumgartnera. Vyprávění začíná situací, kdy se Baumgartner psychicky hroutil kvůli klaustrofobii vyvolané skafandrem. Takový začátek není volen náhodně, neboť toto téma se táhne prakticky celou knihou a čtenář může sledovat, jak se s těmito problémy parašutista postupně vyrovnává. Jde tak o velmi hodnotný exkurz do psychiky člověka-průkopníka, před kterým stojí výzva, o kterou se zatím ještě nikdo jiný nepokusil. V první třetině knihy je Stratos prokládán příběhy z Baumgartnerova mládí, například se lze dozvědět, že nějaký čas opravoval motocykly či že dokonce absolvoval jeden profesionální zápas v boxu (zvítězil). Podrobně se pak rozepisuje o svých začátcích s BASE parašutismem a taktéž o seskocích z tehdy nejvyšší budovy světa, malajsijských Petronas Towers, a o seskoku z ruky Krista Spasitele v Rio de Janeiru, kdy skákal z výšky 29 metrů. Pěkně popisuje, jaká úskalí přinášely ilegální seskoky, jaké překážky musel překonávat a přináší i ukázky někdy docela vtipných situací, které jej potkaly.

Pochopitelně největší část knihy je věnována seskoku z výšky bezmála 39 km. Nejsou zde ani tak rozepisovány technické náležitosti týkající se gondoly či balónu jako spíš popis Baumgartnerových psychických stavů a jeho pohled na celý projekt či na zvládání obtíží, se kterými se musel celý tým poprat. Sem tam lze narazit i na takové zajímavosti, jako že po úspěšném seskoku starosta města Roswell vyhlásil 14. říjen svátečním dnem pro tamní obyvatele.

V žádném případě ale nejde o vyčerpávající autobiografii. Baumgartner se v knize nezabývá mnoha svými známými seskoky. Některé z nich pouze zmiňuje (např. seskok z budovy Taipei 101), o jiných se čtenář dozví jen z krátkých popisků pod doprovodnými fotografiemi (např. o přeletu lamanšského průlivu na křídle a závodu proti Pilatusu PC-6). Přesto nelze říci, že by tato absence kompletního popisu jeho seskoků ubírala z celkového dojmu. Kostra knihy je vystavěna tak, aby co možná nejpřirozeněji vedla čtenáře od Baumgartnerových začátků k jeho bezesporu největšímu životnímu úspěchu, seskoku v rámci projektu Stratos. A tato cesta je popsána opravdu báječně. Vyprávění pak končí zamyšlením nad dosavadním životem a nad plány do budoucna, ve kterých se objevuje malý náznak moralizování nad stavem dnešní společnosti. Zajímavým doplněním pohledu na celý seskok je krátký rozhovor s Baumgartnerovou matkou, doslov napsaný Joe Kittingerem a přetisk poměrně velkého množství různých dokumentů, například listů z Baumgartnerova deníku, fotokopie jeho parašutistické licence, zápisníku seskoků, kompletního checklistu, který musel Baumgartner před seskokem projít, anebo třeba recept na Baumgartnerův oblíbený řízek. Vynikající je fotografická příloha, která velice kvalitními snímky na křídovém papíře zachycuje důležité momenty z jeho života. Celkový dojem z knihy je velice sympatický, o čemž svědčí i fakt, že jsem oněch něco málo přes dvě stě stran přečetl na jeden zátah.

Ukázka z knihy:

MarekV · Zaslal: st únor 25, 2015 10:52 am Předmět:

Téměř univerzálně lze říci, že čím více je nějaká událost geograficky vzdálená, tím menší je povědomí o ní. Příkladem budiž válka ve Vietnamu, o jejíž existenci sice víme, ale až na výjimky nejrůznějších nadšenců si většina z lidí jen stěží vybaví nějaké detaily. Proto více než vítaným příspěvkem k rozšíření znalostí bylo vydání knihy Nadoraz: Vzpomínky pilota vrtulníku Huey z vietnamské války. Jejím autorem je Tom A. Johnson, který, nepřekvapivě, působil ve Vietnamu coby pilot vrtulníku Bell UH-1 Iroquois přezdívaný Huey.

V samém úvodu avizuje, že piloti vrtulníků měli ve Vietnamu největší poměr ztrát ze všech „profesí“ zapojených do války. To dává tušit, že následující čtení nebude žádná selanka a půjde o dost hutné příběhy. A je tomu skutečně tak. Johnson, sloužící ve Vietnamu od června 1967 do června 1968 coby devatenáctiletý, přináší ve svých pamětech emocemi napěchované příhody. S ničím neotálí a hned první kapitolou vrhá čtenáře do bitevní vřavy džunglí Vietnamu. Postupně se rozepisuje o nejrůznějších typech svých misí, ať už šlo o vyzvednutí jednotky pod těžkou palbou, noční lety v těsných formacích či třeba o relativně prosté zásobovací lety, které se ale nepěkně zvrhly. Na některých místech využívá tématu a vkládá vzpomínkovou část, ve které se rozpovídává o svém výcviku, díky čemuž může například pilotáž vrtulníku lépe popsat. V závěru, v době krátce před tím, než mu skončil turnus, si dokonce „užil“ i sestřelení vlastního stroje a následný několikadenní boj proti Vietkongu v džungli, což nabízí další pohled na vietnamskou válku.

Příběhy jsou opravdu plné emocí a hned na prvních stranách si čtenář uvědomí, jak moc pro vojáky tehdy znamenal nezaměnitelný „pleskavý“ zvuk dvoulistého rotoru Huey, který je dokázal vytáhnout ze zoufalých situací a bezpečně dopravit na základnu do bezpečí. Neméně důležití jako tito „Bellovi dříči“ byli pochopitelně jejich piloti, kteří mnohdy neuposlechli rozkazy a díky tomu své kamarády zachránili. I takový případ najdeme v Johnsonově knize.

Trošku rozporuplným dojmem působil český překlad, který je sem tam kostrbatější. Co bylo ale do očí bijící a co by se v podobných knihách objevovat nemělo, zvlášť když byl technickým redaktorem známý český pilot vrtulníků Jaroslav Špaček, bylo zaměňování termínů letoun a letadlo, které se na několika místech podařilo vzájemně prohodit. Na konci knihy je ještě příloha nazvaná „Proč vrtulníky létají“, kterou by bylo vhodnější pojmenovat „Jak vrtulníky létají“, protože popisuje specifika ovládání vrtulníků, nikoli podstatu letu. Nechybí ani slovník užívaných zkratek a pojmů. Co se týče obrazové části knihy, fotografií mohlo být poněkud více a na přebalu by se vyjímala podstatně kvalitnější fotka. Na druhou stranu je text prokládán poměrně velkým počtem situačních náčrtků, což umožňuje si udělat lepší obrázek o popisovaných situacích.
V každém případě jsou vzpomínky pilota vrtulníku Huey dechberoucí záležitostí.

Za ukázku jsem zvolil neskutečně fascinující situaci, kdy se během nočního letu jeden z vrtulníků Huey zřítí do jezera a Johnson přeživší část osádky zachrání díky neuvěřitelnému způsobu „měření výšky nad vodou“:

MarekV · Zaslal: po březen 30, 2015 10:36 am Předmět:

Největší pozornosti českých badatelů a zájemců o druhou světovou válku se těší zejména západní fronta, a to díky nejpočetnějšímu zastoupení československých vojáků, kteří zde bojovali. Knih a článků o československých letcích a vojácích na západní frontě je tedy opravdu požehnaně, poněkud horší je to s jinými bojišti. Jedním z těchto opomíjených míst, kde se českoslovenští vojáci vyznamenali, je severoafrické bojiště. V relativně dobrém povědomí je město Tobrúk, kde si Čechoslováci udělali dobré jméno, ale nejde o jedinou africkou epizodu druhé světové války, která je úzce spjata s působením našich krajanů. Neprávem opomíjený je v tomto směru československý voják a velitel roty Cizinecké legie svobodných Francouzů Otto Wagner. Ten své africké působení zaznamenal ve fantastickém deníku, který nese název S cizineckou legií proti Rommelovi: vzpomínky plukovníka Otto Wagnera z 2. světové války.

Kniha, jejíž formát je skutečně deníkový, nás přináší do listopadu 1941, kdy se Otto Wagner nachází na Blízkém východě, kde obdržel zprávu o tom, že co nevidět bude s praporem povolán do Libye. Postupně popisuje přípravy na cestu, přes přesun samotný až po zapojení do prvních bojů v severoafrické poušti, a to se všemi těžkostmi s nimi spojenými. Přestože jde o deník, jsou zápisy jednotlivých dnů neuvěřitelně čtivě napsané a děj tak působí téměř jako souvislý román. Wagner píše hodně s humorem, pro ironii rovněž nechodí daleko, zároveň dokáže být ale na správných místech věcný a situace popisuje přehledně a srozumitelně. Čtenář se tak díky tomuto deníku dozví, jak bylo potřeba hospodařit s materiálem, jak šikovně obchodovat a obstarávat vojákům co možná nejvíce potřeb, nahlédne do uvažování velitele, který se musel rozhodovat v opravdu složitých situacích a nesl zodpovědnost za celé mužstvo, a samozřejmě nebude ochuzen ani o barvitý popis bojů. A těch není málo, neboť Otto Wagner se proslavil zejména tím, že dokázal až do poslední chvíle bránit tábor u Bir Hakeimu, ze kterého se po následném obklíčení dokázal se svým mužstvem statečně probít. Mimo to si na své přijdou taktéž příznivci letectví, protože se v knize objevuje několik příhod, kde přišel prakticky do přímého kontaktu s letadly (pár z nich přikládám níže v ukázkách), a také bylo jeho pouštní působení doprovázeno nálety německých a italských letounů na spojenecká postavení s denní pravidelností, což většinou suše komentuje tím, že alespoň udržují mužstvo ve střehu a motivují jej lépe budovat zákopy. Těchto pragmatických pohledů na nejrůznější projevy války je v knize mnoho. Zajímavé jsou i vzpomínky na některé z legionářů, jejichž životní osudy by vydaly na samostatné knihy, ale v naprosté většině případů jsou zapomenuti, takže tato, byť stručná Wagnerova připomenutí, jsou o to cennější. Vyprávění končí v listopadu 1942, když po vážném zranění nohy absolvuje Wagner cestu zpět na Blízký východ.

Ačkoli se tedy nejedná o knihu s primárně leteckou tématikou, přece jen pár příhod z tohoto oboru zde nalezneme, především ale celkový dojem a zážitek, který kniha přináší, stojí rozhodně za to, aby si ji člověk otevřel a začetl se do ní.

Několik vybraných pasáží z deníku:

MarekV · Zaslal: po květen 18, 2015 6:29 pm Předmět:

V letošním roce si připomínáme 70 let od konce druhé světové války, což může u nejširší veřejnosti podněcovat zájem o ni. Možností, kde získat informace, je ohromné množství. Od osobních rozhovorů s hrstkou dosud žijících pamětníků či veteránů, přes návštěvy historických míst a muzeí, až po studium nejrůznějších pramenů ať už v archivech nebo v podobě memoárů těch, kdo válku zažili. Mezi nejčastější formu třetí možnosti spadají vesměs knihy vojáků, kteří se účastnili bojů na zemi, ve vzduchu či na moři. Ojedinělou kategorií jsou pak vzpomínky těch, kdo válku prožili mimo bitevní pole, v zázemí. A je-li takovým svědkem navíc dítě, tolik typické svým svérázným zvídavým pohledem na svět, je výsledné sdělení, které svými vzpomínkami zprostředkovává, velice poutavé. Kniha, o které se dnes zmíním, má ještě jeden rys, který z ní činí velmi atraktivní čtivo. Odehrává se v Brně, v nám dobře známém prostředí. Řeč bude o knize Tenkrát v Brně: klukovský válečný deník, kterou sepsal Jaroslav Vavroušek. Jde sice o literární jednohubku, která má jen pár desítek stran, ale i tak nabízí nevšední pohled na druhou světovou válku.
Už z tohoto popisu je patrné, že stejně jako v minulé recenzi ani tentokrát nejde o knihu s ryze leteckou tématikou. Přesto několik stran věnovaných letišti, letadlům a leteckým soubojům v ní nalezneme. A co víc, díky faktu, že si jsme schopni zasadit popisované příběhy do skutečných a důvěrně známých míst, byť už jsou od té doby patrně poněkud jiná, získávají popisy na živosti a kniha tak má pro brněnské čtenáře zvláštní kouzlo.
Většinu ze zhruba sedmdesáti stran textu zabírá vyprávění o tom, co malý Vavroušek za války v Brně zažíval. Podnázev knihy je trochu zavádějící, protože nejde o žádný deník, neboť jednotlivé kapitolky jsou spíše souborem krátkých vzpomínek na různá témata. Velkou část tvoří líčení klukovských dovádění na nejrůznějších místech a dále popisuje pár příhod s německými, sovětskými i americkými vojáky. Text doplňuje přibližně dvacet stránek s fotografiemi, které se někdy větší a někdy menší měrou pojí s popisovanými událostmi. Na samém konci knihy je i rejstřík některých v textu použitých slov (například z hantecu či němčiny) a zkratek.
Jaroslav Vavroušek knihu psal s velkým časovým odstupem, přesto povídání působí dostatečně věrohodně a procítěně. Stylizace do dětství a dětského vidění světa se na textu projevuje dostatečně, někdy až příliš. Zejména čeština na mnoha místech knihy dostává pořádně na frak. Autor například velmi kreativně pracuje s interpunkcí. Občas v knize nalezneme jisté nepřesnosti, od ne zcela přesných označení strojů, až po nepříliš věrohodné informace, například lze pochybovat, že se nad Brnem objevovaly letouny Hurricane, jak Vavroušek píše v ukázce níže. Přesto lze tyto nedostatky odpustit. Knížka se nesnaží být maximálně technicky přesným popisem, ale chce fungovat spíše jako zprostředkovatel zážitků, jaké to bylo žít v Brně v době před sedmdesáti lety. A to se jí daří více než dobře.