AirSpotter.eu

MarekV · Zaslal: pá červen 12, 2015 9:12 am Předmět:

Moderní válečné konflikty nám ve většině případů zprostředkovává denní zpravodajství a nějakých rozsáhlejších knih na toto téma je spíše jen poskrovnu, obzvláště ve srovnání s natolik detailně zdokumentovaným obdobím, jakým je druhá světová válka. Přesto se pár knih o moderních válkách najde, a co potěší ještě víc, jde zpravidla o díla výjimečné kvality. Příkladem je fenomenální kniha Pilotem Apache: dramatické zážitky britského pilota v Afghánistánu, jejímž autorem je britský pilot vystupující pod jménem Ed Macy. Hned zkraje musím říci, že jde o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl.

Autor, britský pilot bitevního vrtulníku Apache, vypráví o svém druhém bojovém nasazení v Afghánistánu na přelomu let 2006 a 2007, kdy sloužil z britské základny Bastion v provincii Hilmand na jihu Afghánistánu. Ačkoli na prvních zhruba padesáti stranách je rozjezd knihy dosti pomalý a místy poněkud zmatečný, protože Macy se snaží zachytit velké množství událostí na malém rozsahu, neboť knihu otevírá bojovou akcí, poté přechází k vylíčení (politického) pozadí za účastí britských vojsk v Afghánistánu, pak přeskakuje k povídání o svém dětství a své velmi dlouhé cestě na sedadlo v kabině Apache, aby tuto úvodní část zakončil zajímavostmi o svém vrtulníku. Poté ale nabírá děj až neskutečné obrátky a dochází k takové gradaci, které nedosahují ani ty nejnapínavější filmy.

Povídání o bojovém nasazení Apachů je skutečně brilantní. V knize je popsána celá řada letů a misí. Od relativně prostého seznamovacího letu po okolí, přes doprovody transportních vrtulníků Chinook, až po podporu pozemních vojsk, která sváděla urputné boje v horách a pouštích Afghánistánu. Tato líčení poskytují čtenáři vhled do schopností a dovedností těchto strojů a umožňují si plně uvědomit, jak dokonalé válečné monstrum vrtulník Apache je. Kromě popisu bojových akcí nezapomíná Macy ani na představení dění na základně Bastion. Popisované příhody a žertíky, které si piloti mezi sebou navzájem tropili, nepostrádají nic z pověstného britského humoru a rovněž vykreslují piloty jako typické britské gentlemany. Tyto odlehčující části působí v rámci celého dramatického děje velice dobře a prakticky pokaždé vykouzlí člověku úsměv na tváři.

S postupem děje začíná atmosféra houstnout a osádky Apachů se účastní čím dál tvrdších bojů. Veškeré popisy jsou natolik živé a vtáhnou do dění, že mé nadšení z knihy došlo dokonce tak daleko, že když jsem ji večer před spaním odkládal, natáhl jsem si budík tak, abych vstal o dvě hodiny dřív a mohl ráno v četbě pokračovat. Vrcholem knihy je posledních bezmála sto stran, na kterých je velmi detailně popsána operace v pevnosti Jugroom, kde se strhla obrovská bitva s bojovníky Tálibánu, a kde dvojice vrtulníků Apache s Macym v jednom z nich uskutečnila dechberoucí let na záchranu britského vojáka obklíčeného ze všech stran nepřátelskými vojáky uprostřed pevnosti. Celá válečná vřava je popsána tak barvitě, že člověk téměř cítí, jako by seděl v kabině Apache s piloty. Záchranná mise, kdy na každém z křídel dvojice Apachů „cestovali“ vojáci, byla opravdovým husarským kouskem, nad kterým jsem místy přestával napětím i dýchat.

Jak je vidět, jde o mimořádnou knihu. Jen je škoda, že v českém vydání není ani polovina fotografií co ve vydání originálním.

Ukázka z knihy:

MarekV · Zaslal: po červenec 27, 2015 1:38 pm Předmět:

Antoine de Saint-Exupéry patří mezi celosvětově známé a uznávané spisovatele. Jeho knihu Malý princ zná snad úplně každý. Je mimořádně pozoruhodné, že tuto knihu, jednu z nejznámějších na světě, napsal pilot. Tím totiž Exupéry byl především. Přiblížit tuto nejvýznamnější stránku Exupéryho života, bez které by žádná z jeho knih nevznikla, se rozhodl Petr Sís, brněnský ilustrátor a spisovatel žijící aktuálně v New Yorku, proslulý svojí tvorbou pro děti. A na ty je primárně zaměřena i jeho nejnovější kniha nazvaná Pilot a Malý princ: život Antoina de Saint-Exupéryho.

Knížka velkého formátu s padesáti stranami plnými překrásných kreseb a čtivým doplňujícím textem je sice primárně cílena na děti, ale zcela jistě nadchne i dospělé čtenáře. Osobně to mohu potvrdit. I když se totiž jeví počtem stran jako nepříliš rozsáhlé dílo, každá strana nabízí cenné informace o Exupéryho životě, podané ale s ohledem na hlavní cílovou skupinu, tedy stručně a jasně, navíc doplněné opravdu nápaditými a půvabnými ilustracemi, což ve výsledku podává velice bohatý přehled o celém životě tohoto francouzského pilota. Hlavní důraz je samozřejmě kladen na leteckou kariéru a z ní vycházející Exupéryho tvorbu.

Toto prakticky umělecké dílo propojením krásných kreseb s poutavým textem dospělého čtenáře skutečně vtáhne a okouzlí. Věřím, že na děti má efekt stejný, ne-li větší. Jako popularizace nejen Exupéryho pozoruhodné osoby, ale celého letectví mezi dětmi je tato kniha opravdu ideální. Podobných skvostů se člověku do ruky moc nedostane. Pilota a Malého prince proto mohu doporučit nejen dětem, pro které je určen především, ale i všem dospělým, ať už se o letectví zajímají nebo ne.

Tentokrát nepřikládám textovou ukázku, protože ta by postrádala část kouzla celé knihy, namísto toho upřednostňuji fotokopie několika stran, díky čemuž si lze udělat nesrovnatelně lepší obrázek o celé knížce:
http://airspotter.eu/Download/pilot_a_maly_princ_01.jpg
http://airspotter.eu/Download/pilot_a_maly_princ_02.jpg
http://airspotter.eu/Download/pilot_a_maly_princ_03.jpg

MarekV · Zaslal: čt říjen 15, 2015 9:11 am Předmět:

Moderní letecká válka má oproti vzdušným bitvám druhé světové války jeden podstatný rozdíl, totiž naprosté minimum přímých soubojů mezi nepřátelskými letadly. A tak není příliš divu, že stíhacích es mezi současnými piloty je jako šafránu. Přesto vývoj techniky a tím pádem i zbraní a vojenství obecně jde stále kupředu, takže se i v leteckých konfliktech objevují nové situace, které se z hlediska čtenářské zajímavosti plně vyrovnají všemu, co se událo v dobách největší slávy stíhacího letectva. Svědectví o povaze současných misí stíhacích pilotů podává Dan Hampton ve své fantastické knize Viper Pilot: Vzpomínky na vzdušné souboje. Ačkoli se v podnázvu hovoří o vzdušných soubojích, ve skutečnosti Hampton nedosáhl jediného sestřelu, přesto je označován za jednoho z nejnebezpečnějších pilotů na letounech F-16.

Je tomu tak proto, že patřil k jednotce takzvaných „Divokých lasiček“. Jedná se o jednotku, jejímž hlavním cílem je potírat nepřátelskou protivzdušnou obranu, aby letadla, která poletí nad bojiště za nimi, nebyla ohrožována protiletadlovými raketami. Tento úkol řeší piloti „Divokých lasiček“ velice prostým způsobem. Přiletí nad nepřátelské území jako první a následně po sobě nechají střílet protiletadlové střely. Těm se díky obratnosti strojů F-16 a obranným systémům vyhýbají, a zároveň zaměřují naváděcí radary a odpaliště, které obratem ničí svou výzbrojí. A pokud jim zbyde střelivo a palivo, ještě si odskočí poskytnout blízkou leteckou podporu pozemním jednotkám.

Kniha Viper pilot je psána velice lehkým stylem, je vtipná a v žádném případě jí nechybí napětí. Akční kapitoly popisující různé bojové mise prokládá autor kapitolami spíše osvětovými, když píše o vzniku, historii a nasazení „Divokých lasiček“, o poměrech v americkém letectvu či o výcviku a nasazení na mírovějších misích. Zajímavé jsou jeho postřehy ohledně mentality v arabském světě, kde dlouho sloužil, a bezpochyby každého pobaví časté narážky na Francouze, kterým se Hampton posmívá při každé vhodné příležitosti.

Výjimečnost této knihy spočívá zcela jistě v tom, že přibližuje méně známou stránku stíhacího letectví, které se musí přizpůsobovat proměnám válečných konfliktů. Popisy prakticky všech událostí jsou dostatečně barvité, takže se do děje člověk velice rychle vcítí. A i když se nejedná o útlou knížku, má více než tři sta stran, po jejím dočtení je čtenáři líto, že už skončila, protože by rozhodně rád uvítal nějaký nášup. Ani tentokrát vás nepřipravím o krátkou ukázku. Vybral jsem část, kdy Hampton popisuje, jak školil egyptské piloty F-16:

MarekV · Zaslal: st listopad 11, 2015 3:25 pm Předmět:

11. listopad je Dnem válečných veteránů. Připomíná nám, že mezi námi žijí lidé, kteří byli ochotni obětovat svůj život za nás, za to, v co věříme, za naše hodnoty. V relativně dobrém povědomí jsou naši váleční hrdinové z dob druhé světové války. Co se ale týče našich novodobých válečných veteránů, situace je již výrazně horší, mnohdy dokonce až žalostná. Někdy jde dokonce tak daleko, že se někteří „hrdinové“ odvažují prohlašovat tyto naše opravdové hrdiny za novodobé žoldáky. Naštěstí se tím vojáci nenechávají příliš znechutit a někteří z nich se dokonce snaží i o jakousi osvětu. Vynikajícím příkladem je kniha Do temnoty: zpověď českého vojáka v Afghánistánu, kterou napsal praporčík Pavel Stehlík, jenž se v roce 2010 zúčastnil zahraniční bojové mise v Afghánistánu. A hned zkraje můžeme říci, že jde o dechberoucí výpověď.

Knížka je členěná do tří na sebe navazujících částí. V první nám Stehlík přiblíží své začátky u armády, včetně velice podrobného seznámení s tím, jak vůbec probíhá přijímací řízení do české armády, a v neposlední řadě také s tím, jak vypadá výcvik. Díky množství napínavých příběhů popisujících nejrozmanitější scénáře akcí jde o skutečně vzrušující čtení. Nechybí ani velkolepé cvičení, kdy se jako jeden ze skupiny vojáků musel dostat do padesát kilometrů vzdáleného Mělníka, zatímco jej naháněly jednotky policie. Tedy něco podobného, co známe z filmu Copak je to za vojáka, akorát ještě o několik řádů napínavější. Plynulým přechodem do následující části je popis výcviku přímo zaměřeného na přípravu pro Afghánistán.

Ve druhém oddíle knihy se s autorem podíváme do nechvalně proslulého Afghánistánu. Opět jde o nesmírně zajímavé povídání, které je i velmi poučné, neboť dává nahlédnout do života našich vojáků zapojených do bojů v této válečné zóně. Čtenář se tak dozví mnoho o patrolách, kterých se naši vojáci účastní, kdy jsou největším postrachem všudyptřítomná improvizovaná výbušná zařízení, jakož i o děsu, jakým jsou takřka každodenní nečekané raketové útoky povstalců na vojenské základny. Podobně jako v předešlé části, ani tady nejsme ochuzeni o značné množství postřehů dotýkajících se vojenské taktiky.

Poslední třetí část se na první pohled poněkud vymyká. Je totiž věnována boji s rakovinou. Po návratu z Afghánistánu se u autora začaly objevovat bolesti krku, z čehož se po sérii vyšetření vyklubal nádor na druhém krčním obratli. Z bojovníka na frontě se rázem stal bojovník o holý život. Přestože je tato část zdánlivě nejméně související s životem vojáků, ve skutečnosti je dost možná nejsilnější částí knihy a odkrývá mnohé o myšlení vojáka. Při popisech vyšetření a léčení se nelze ubránit mrazení v zádech. Přesto i navzdory této děsivé situaci ohromí Stehlíkova nezlomná vůle, se kterou se s nemocí vypořádával. Odhodlání porazit nemoc v mnohém připomíná odhodlání, se kterým se rakovině postavil jiný bojovník, cyklista Lance Armstrong, jenž vše líčí v knize Návrat do života. V obou případech jsou příběhy velice intezivní, silné a inspirativní. Dovedu si představit, že lidem bojujícím s rakovinou by mohla kniha Do temnoty dodávat podobnou energii, jakou jim dodávala a dodává Armstrongova kniha. Celé vyprávění uzavírá rekonvalescence a návrat autora zpět k armádě a jeho přehodnocování vlastního pohledu na svět.

Prakticky ihned čtenáře praští do očí hovorový jazyk, kterým je celá kniha napsaná. Přes počáteční nedůvěru jsem se ale během pár okamžiků do děje začetl a už na druhé stránce jsem si zvolený styl velice pochvaloval, protože se k vyprávění skutečně hodí. A nejen to, díky němu vše působí mnohem přirozeněji a věrohodněji, a tak celý příběh utíká ohromným tempem. Místy dokonce zběsilým, takže napětím kolikrát přestanete i dýchat. Za jakousi autorskou licenci lze považovat množství příměrů, kterých jsou zhruba první dvě třetiny knihy plné. Některé jsou vtipné, jiné bohužel jen „vtipné“ a občas působí nadbytečně. Přesto, coby dokreslení atmosféry fungují skvěle. V každém případě se tato kniha stala na českém knižním trhu opravdovým skvostem. A i když se letectví přímo netýká, myslím, že zmínka o ní se sem více než hodí.

Za ukázku jsem zvolil jednu z mála „leteckých“ částí, které se v knize objevují. Jde o část vyprávění z cvičení v Německu:

MarekV · Zaslal: pá říjen 07, 2016 1:56 pm Předmět:

Své příběhy z vojenských konfliktů popsalo již bezpočet vojáků, ať už se jednalo o pěšáky, tankisty, námořníky či piloty. A prakticky vždy byla jejich četba dechberoucím zážitkem. Ovšem výrazně méně je svědectví, jež o průběhu válek podávali „obyčejní lidé“, civilisté. V nedávné době se mi do rukou právě jedna z takových knih dostala. Jejím autorem je palestinský spisovatel Atef Abu Saif, přičemž kniha The Drone Eats With Me: A Gaza Diary popisuje konflikt, který se odehrál v roce 2014 v Pásmu Gazy.

Během července a srpna roku 2014 podnikl Izrael v Pásmu Gazy operaci s názvem Ochranné ostří, jež byla odpovědí na raketové útoky proti Izraeli uskutečněné několika palestinskými organizacemi v čele s nechvalně proslulým Hamásem. Jednalo se o velmi masivní protiútok, jak má ostatně Židovský stát ve zvyku, do kterého se zapojilo značné množství techniky. Včetně bezpilotních letadel, která se v autorových očích stala určitým symbolem této krátké (asymetrické) války.

Vyprávění má formu deníkových zápisů, které postihují téměř všechny dny dvou dlouhých letních měsíců. První zápis se datuje k 7. červenci 2014, předvečeru nadcházejícího střetu, a poslední pak k 26. srpnu, kdy bylo uzavřeno příměří. Popisy jsou přesně takové, jaké bychom očekávali. Zachycují každodenní nejistotu, zda zbloudilá raketa náhodou nezasáhne dům, kde dotyčný bydlí, starosti, kde a zda se podaří získat potraviny a vodu, obavy o své blízké (a protože každá palestinská rodina má obvykle deset a více členů, obavy jsou úměrně tomu velké), či starosti o to, kde bude možné dobít mobilní telefon a další elektroniku využívající ke svému chodu baterie. A samozřejmě to vše doprovázené nepřetržitou naději, že bude vyhlášeno příměří. V kontrastu s touto starostlivou stránkou je pak Saifovo líčení chování jeho dětí, jejichž největší starostí je, zda si mohou jít hrát se sousedovými dětmi na počítači, neboť tam funguje elektřina. Kromě toho se jednou za čas objeví i vcelku praktický postřeh ohledně války. Například že je vhodné mít v domě otevřená okna, což snižuje riziko, že tlaková vlna vzniklá výbuchem okna vysklí, a navíc není od věci okna ještě zakrýt prostěradly, aby případné střepy nadělaly co nejmenší škodu.

Navzdory svému názvu, kniha není o dronech. Nedočkáme se v ní žádných technických pasáží či popisů bezpilotních prostředků. Ve skutečnosti se o „zanana“, což je palestinské slovo pro drony, Saif zmiňuje v celé knize pouze dvakrát. Přesto je z celé knihy mezi řádky cítit, že celou dobu konfliktu je autor nepustil z hlavy a veškeré jeho chování je ovlivněno nejistotou, zda jej právě jeden takový nesleduje, k čemuž přispívá i nikdy neutuchající zvuk jejich motorů. Každodenní jednání je tak prošpikováno obavou, aby neudělal nějaký podezřelý pohyb, který by mohl operátor bezpilotního prostředku sedící za monitorem vyhodnotit jako nepřátelský, načež by mu jako odpověď poslal raketu. Čtenář si tak naplno uvědomí, jakou sílu mají bezpilotní letadla.

Níže přikládám krátký úryvek vztahující se k dronům:

MarekV · Zaslal: čt říjen 27, 2016 8:59 pm Předmět:

Dnes už asi jen málokdo pochybuje o významu bezpilotních letadel. Bezpilotní letadla či drony, jak se jim rádo, i když většinou nesprávně, říká, se stávají fenoménem, který poutá pozornost nejen zájemců o letectví, vojenství či technologie obecně, ale i široké veřejnosti, a stávají se tak i stále častější součástí popkultury. Přesto přese všechno se jen málokdo může pochlubit nezkresleným náhledem na tuto kategorii letadel, protože zatím stále vládnou medii stvořené karikatury těchto bezesporu revolučních strojů. Nelze proto než nadšeně vítat každý popularizační počin ze strany těch, kdo měli či stále mají přímý vztah s reálným světem bezpilotního letectví. Jedním z nejnovějších přírustků v tomto ohledu je kniha Hunter Killer: Inside America's Unmanned Air War, kterou napsal bývalý pilot těchto systémů Mark McCurley s pomocí spisovatele Kevina Maurera.

Příběh mapuje takřka celou McCurleyho kariéru coby operátora bezpilotních letadel, počínaje zahájením pilotního výcviku a nasazením v zahraničí konče. Z kapitol věnovaných výcviku stojí za asi největší pozornost povídání o tom, jak s Predatory nacvičovali vzdušné souboje proti stíhacím F-16. Dechberoucích míst pojících se k bojovému nasazení je hned několik. Prvním z nich je popis situace, kdy se v roce 2004 podařilo McCurleymu vystopovat Predatorem nejhledanějšího teroristu na světě, Usámu bin Ládina. Ačkoli jej měl na mušce, z politických důvodů dostal zákaz vystřelit. Druhým ze silných momentů příběhu je povídání o snaze nalézt členy jednotky SEAL, kteří byli v roce 2005 během působení na nepřátelském území odhaleni, načež čelili ohromné početní převaze a museli se dát na ústup, což později zachytila kniha a z ní vycházející film Lone Survivor. Na jejich nalezení byly nasazeny tři Predatory, z nichž se dva kvůli bouřce zřítili. Teprve až třetí, pilotovaný McCurleym, dokázal špatným počasím proletět a následně se pokusil vojáky najít. Velmi hodnotná je část, kdy autor vypráví o své funkci velitele jednotky Predatorů operujících ze základny v Džibuti, odkud stroje vzlétaly proti cílům v Jemenu. Tentokrát měl totiž na starost „pouze“ vzlet a přistání Predatorů a veškerý běh jednotky. Jedná se o velice informativní oddíl, ze kterého si lze udělat i dobrý obrázek o technické stránce proslulých bezpilotních letadel. Celou knihou se pak táhne popis honu na přední postavy teroristické organizace al-Kájda. Nechybí ale ani vtipnější momenty pro odlehčení, jež se vážou zejména k velmi nespolehlivým africkým řídicím letového provozu, pro které byl vítr o rychlosti přes sedmdesát kilometrů za hodinu bezvětřím. Řízení letového provozu v Africe ale nebylo jen zdrojem tragikomických situací, ale i vyloženě nebezpečných, jako třeba když navedli na kolizní kurz Predatora a Airbus 340 francouzských Air France. Srážku odvrátila jen McCurlyho duchapřítomnost.

V celé knize je rovněž značný důraz kladen na zachycení mínění o bezpilotních prostředcích jakožto nově vzniklé vojenské jednotce. A to jak postojů z vnějšku ze strany ostatních útvarů, tak i nahlížení na sebe sama z pozice operátorů bezpilotních letadel. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se proměňoval názor dalších jednotek vůči Predatorům a lidem kolem nich. Zpočátku byli přijímáni s mírným pohrdáním, po první úspěšné misi si získali respekt a s každým dalším podařeným úkolem v očích okolí rostli. Dokonce natolik, že jednotky na bojišti si za vzdušnou podporu žádali namísto stíhacích Hornetů právě bezpilotní Predatory. Na druhou stranu jediná nezdařená operace na celou komunitu operátorů bezpilotních letadel vrhla velice nepěkné světlo a vzniklého stigmatu se pak složitě zbavovali. Vyprávění dává nahlédnout i do procesu utváření vlastní identity komunity pilotů dálkově řízených letadel. Přestože je tedy kniha o zdánlivě odlidštěných bezpilotních letounech, ve skutečnosti se v prvé řadě točí kolem lidských osudů. A není jich málo. Hunter Killerovi se jako málokomu jinému povedlo ukázat, že nic jako „autonomní zabijácký létajicí stroj“ neexistuje. Naopak, veškeré jejich bojové operace zahrnují více lidí než jakékoli jiné operace.

Mě osobně však nejvíce zaujala část možná paradoxně nesouvisející s Predatory, ale s poněkud méně známými bezpilotními prostředky RQ-2 Pioneer. Během doby strávené v Iráku měl McCurley možnost sledovat při práci operátory malých bezpilotních letadel Pioneer, jež jsou výrobkem izraelského podniku IAI. Kvůli svému velmi hlučnému motoru se na skryté sledování nehodí, a tak je začali vojáci používat pro vyhledávání improvizovaných výbušných zařízení, které podél cest povstalci masivně pokládají. S jednou takovou misí se pojí kuriózní situace, o které McCurley ve své knize vypráví. Ve volném čase mu jeden z vojáků sloužících u Pioneerů pustil video se záznamem nedávné akce:

MarekV · Zaslal: ne prosinec 16, 2018 1:49 pm Předmět:

V dnešní době digitálních fotoaparátů, jež jsou navíc běžnou součástí mobilních telefonů, takže se pohodlně vejdou do kapsy, nám pořizování fotografií připadá jako něco triviálního. Nezaškodí si proto připomenout, že této samozřejmosti předcházely průkopnické doby plné nezdarů a dnes již nepředstavitelně složitých aparatur a procesů. A pokud byly začátky fotografování složité, co teprve začátky fotografování ze vzduchu! Dostala se mi v nedávné době do rukou kniha nazvaná Když jsem byl fotografem, jejímž autorem není nikdo menší než Gaspard-Félix Tournachon známý pod přezdívkou Nadar. Proslulý francouzský fotograf, žurnalista, kreslíř a v neposlední řadě vzduchoplavec a zapálený propagátor letadel těžších než vzduch. A byl to právě Nadar, kdo jako úplně první pořídil fotografii z balónu, čímž se stal prvním člověkem, jenž vyfotografoval zemi z ptačí perspektivy.

Kniha Když jsem byl fotografem je, jak název napovídá, jakýmsi ohlédnutím za autorovou fotografickou kariérou. A ta byla mimořádně bohatá. Kromě toho, že založil obor letecké fotografie, se stal i průkopníkem fotografování s dosvěcováním umělým světlem. Při vzpomínkách na tyto aktivity se Nadar s čtenářem vydává do pařížského podzemí, kde jako vůbec první fotografoval, aby dokázal, že je možné pořizovat snímky za umělého osvětlení. V Paříži měl kromě toho hojně navštěvovaný ateliér, kde fotografoval slavné osobnosti tehdejší doby. Díky Nadarově vynikajícímu vypravěčském umění, a neméně skvělému překladu, je celá kniha naprosto pohlcující. Vedle popisů začátků vzduchoplavby spojené s focením se tak lze dozvědět mnohé o Paříži a Francii 19. století, v němž Nadar žil, což bylo období plné vzrušujících nových vynálezů. V závěru nechybí ani představení dalších fotografů, jež se zasloužili o rozvoj oboru v jeho začátcích, což je rovněž velice zajímavé čtení. Kniha se opravdu výtečně čte, je psána s příjemnou lehkostí a milým humorem, zároveň je věcná a informativní, takže pokud někoho zajímá fotografování, letectví a historie, zcela jistě si přijde na své.

Na ukázku přikládám část, jež zachycuje Nadarovo úsilí o pořízení fotografie z balónu: